Slzy Vyšehradu. (VII.)

Jež tryskáš z čela myslitele

i z mozolité dlaně dělníka

se řítíš do světa tak směle,

ty sama nevíš, jak jsi veliká,

myšlenko tvůrčí! Jiskrou vzplaneš,

a brzy mocným ohněm vstaneš,

jenž světem proniká!

Duch otec tvůj a matka Práce.

Duch první tobě povzlet zapůjčil,

máť Práce tebe pěstovala sladce

ve trudu dnů i nocí ze všech sil;

v ní plála neúmorná stálost,

a nesmrtelná vytrvalost

jí padla za podíl!

Ku otci Duchu, k matce Práci,

jež ve svém shonu nikdy nelení,

se přidal, překážky kdo všecky kácí,

to posvátného dech byl Nadšení!

Tou trojicí pak teprv dílo

se vzpjalo, rostlo, vrcholilo –

a čas je nezmění.

Když první naše skromné květy

dnes přehlížíme v lásce pospolu,

na nové čekáme již vzněty

v sil neztenčeném novém plápolu.

Druh pochodeň tak dává druhu,

klenouce spolné práce duhu

při číší hlaholu.

Zde žádná práce malá není,

z níž klíčit může nové dobro zas,

zde vytrvání jen se cení,

ať dobré vzejde zrno, jež dá klas.

To vědomí nám stačit musí,

všech pochyb jistě býlí zdusí

nás vedouc ve zápas.

Jen krátká pausa dnešní chvíle

buď zápasníkům statným dopřána!

A zítra začnou v nové síle,

neb daleko jest ještě do rána.

A nám když nedopřáno pěti,

to budou jistě naše děti:

ty zanotí již Hosana!