Slzy Vyšehradu. (VIII.)
Jdou jiní národové cestou štěstí,
jdou jiní národové k metě slávy:
proč tká jen osud hloží nám kol hlavy
a bouřemi nás vrhá stále v scestí?
A nejsou jiní než my počtem větší,
leč pevně na dědictví otců sedí,
když zmírá děd, bezpečně a jist hledí
v tmu budoucna, o vnuky nemá péčí.
Nám stejně jako jiným v ducha dílny
se lije darů, nadání a vlohy,
klín Cerery nám skytá zlaté stohy,
hřmí městem jako vsí ruch práce pilný.
Jsou jiní mnohem chudobnější věru
a macešsky se příroda k nim chová,
však jistá jest jich skála granitová
ve oceanu příbojích, v mlh šeru.
Co máme z toho, velkých dějin osy
že vždy se v naší protínaly zemi?
Ze míčem všem jsme, odhozeným všemi,
že smí se o nás otřít každý kdosi?
Že rváti se nám jest o kůrku chleba,
jejž tělo ždá a po němž duše křičí,
co platno, v srdcích že nám touha klíčí,
když hlady po tom řvem, co nejvíc třeba? –
Tak ptal jsem se a náhle ze sta věží.
bouř úderů se o půlnoci snesla;
já každým slyšel tisícerá hesla
stran tisícerých, jak mým srdcem běží.
Jak v nových zmatků peřeje a víry
loď doby naší vjíždí, já jsem cítil
a nikde vesla, jež bych pevně chytil,
a nikde hvězdy v příboj kalný, šírý.
Má ústa se jen jednou prosbou chvěla,
co zrak se v zrak Nového roku díval,
jen jednoho se dožít v běd všech příval,
v tom přání moje byla duše celá:
Ať Osudy se valí s vším, jak chtějí,
jich každý útok nésti chci již v klidu,
jen jedno, Bože, dej, bych dále lidu
nemusil přestat zpívat o naději!
Ne, bych jej šálil klamy, illusemi,
však nový plamen odvahy a síly
bych vlívati moh’ v ochablé mu žíly
a nejvíc lásku k rodné jeho zemi.
By skepse žluč v můj zpěv se nevplížila,
bych, třeba sdrán, zřel s okem víry prosté
na vše, co velké mezi námi roste,
by závist mojí šíje nesnížila;
bych, maje za své růže bráti trní,
necítil od svých, jak to ostře bodá,
bych v posled z všeho, co mi Osud podá,
brát mohl hrstku živícího zrní;
a jako dnes – byť s trpkou dumou v oku –
bych mohl červánků lem aspoň zříti,
že, Vlasti, nad tebou se začlo dníti,
byť v posledním to žití mého roku!