Slzy Vyšehradu. (VIII.)

Jdou jiní národové cestou štěstí,

jdou jiní národové k metě slávy:

proč tká jen osud hloží nám kol hlavy

a bouřemi nás vrhá stále v scestí?

A nejsou jiní než my počtem větší,

leč pevně na dědictví otců sedí,

když zmírá děd, bezpečně a jist hledí

v tmu budoucna, o vnuky nemá péčí.

Nám stejně jako jiným v ducha dílny

se lije darů, nadání a vlohy,

klín Cerery nám skytá zlaté stohy,

hřmí městem jako vsí ruch práce pilný.

Jsou jiní mnohem chudobnější věru

a macešsky se příroda k nim chová,

však jistá jest jich skála granitová

ve oceanu příbojích, v mlh šeru.

Co máme z toho, velkých dějin osy

že vždy se v naší protínaly zemi?

Ze míčem všem jsme, odhozeným všemi,

že smí se o nás otřít každý kdosi?

Že rváti se nám jest o kůrku chleba,

jejž tělo ždá a po němž duše křičí,

co platno, v srdcích že nám touha klíčí,

když hlady po tom řvem, co nejvíc třeba? –

Tak ptal jsem se a náhle ze sta věží.

bouř úderů se o půlnoci snesla;

já každým slyšel tisícerá hesla

stran tisícerých, jak mým srdcem běží.

Jak v nových zmatků peřeje a víry

loď doby naší vjíždí, já jsem cítil

a nikde vesla, jež bych pevně chytil,

a nikde hvězdy v příboj kalný, šírý.

Má ústa se jen jednou prosbou chvěla,

co zrak se v zrak Nového roku díval,

jen jednoho se dožít v běd všech příval,

v tom přání moje byla duše celá:

Ať Osudy se valí s vším, jak chtějí,

jich každý útok nésti chci již v klidu,

jen jedno, Bože, dej, bych dále lidu

nemusil přestat zpívat o naději!

Ne, bych jej šálil klamy, illusemi,

však nový plamen odvahy a síly

bych vlívati moh’ v ochablé mu žíly

a nejvíc lásku k rodné jeho zemi.

By skepse žluč v můj zpěv se nevplížila,

bych, třeba sdrán, zřel s okem víry prosté

na vše, co velké mezi námi roste,

by závist mojí šíje nesnížila;

bych, maje za své růže bráti trní,

necítil od svých, jak to ostře bodá,

bych v posled z všeho, co mi Osud podá,

brát mohl hrstku živícího zrní;

a jako dnes – byť s trpkou dumou v oku –

bych mohl červánků lem aspoň zříti,

že, Vlasti, nad tebou se začlo dníti,

byť v posledním to žití mého roku!