SLZY.

Otec můj zemřel. Svobodná duše

polibek vtiskla na ztuhlé líce –

a my jsme kolem v bolestné tuše

postřehli náhlé vzplanutí svíce...

Voskové slzy kanuly k zemi...

V březnové noci, v tušení květů

vydechl bratr duši svou mladou;

mrtvola v rakvi semknutých retů,

u rakve svíce dvojitou řadou –

voskové slzy kanuly k zemi...

Řadou se hrobů zvlnila země,

stlívá v nich, anděl smrti co vzal mi;

na rakve hrudy bušily temně,

pochmurně zněly smuteční žalmy,

voskové slzy kanuly k zemi...

Za nocí bez snů, nad pochyb tůní,

v kterou se jednou bez stopy sřítím,

v otázkách marných těžkou tu vůni

v odpověď němou pojednou cítím –

voskové slzy, kanoucí k zemi...