Slzy.

Slzy, které jsme nastřádali za ta léta utrpení,

které zadržela pýcha a vzdor,

aby viděli vrazi,

že nejsme babských srdcí –

teď tečte, slzy, z rozjiskřených očí,

teď tečte, slzy, po radostných lících –

ó tečte proudy!

Není již studu,

není hanba plakat,

neboť vrátila se nám důstojnost lidská

a člověku,

člověku není přece hanba plakat.

Ne pro tu bolest, která dobolela,

ne pro ty velké Mrtvé,

kteří za nás mřeli,

pro ty jsou všecky, všecky slzy málo;

příliš málo...

Teď pláčem jinak.

Když v zimním slunci

prapor vlaje třepetavý,

když hymna zvučí kdysi posmívaná,

když naše vojsko po ulici kráčí,

přísaha zní a povel třeskne český,

když drobní hoši v řadě jdou

dětskými hlasy pochod výskajíce,

když hrdinové z daleka se vrací,

když Prahou jede Otec-Osvoboditel

a jeho legendární družina...

Den za dnem tak –

jak neplakat!

O tečte, slzy,

teď již není hanba!

Čím srdce plno,

čím se hrdlo dusí,

to v horkých slzách žhavě tryská.

A jsou tak sladké,

protože jsou svaté,

protože již nikdo nestydí se plakat.

Závidět nám budou

pokolení všecka, která přijdou po nás,

závidět nám budou,

protože nikdy již nebudou plakat

tyto slzy štěstí, slzy volnosti,

slzy svaté...!