Slzy.

Ty, dítě, plakalo’s! Ó jaký žal či snění

ti padlo na duši, že bílé perly její,

všech božích andělů jak čisté políbení,

se tiše slzami ti chvějí v obličeji?!

Ó jistě poranil svět vášnivý a krutý

tvou duši nebeskou a nekonečně tesknou,

že snů tvých modrý květ se bouří chvěje tknutý

a v hnědých očích tvých že démanty se lesknou.

Však z čisté duše té snů vzlétly bílé davy

a v brány nebeské svou průsvitavou rukou

– jak luny svit by pad v klín letní noci tmavý –

už v tónech unylých a harmonických tlukou.

A v nebi dobrý bůh se náhle rozpomíná

a pošle anděly, z nichž každý v usmívání

k mé skráni horečné, již otrávila vina,

svou peruť zářící a rozechvělou sklání – –

Ó ty jsi plakala, viď, pro mé marné snění

a za mne modlitbou jsi k bohu lkala skrytě: –

ó pro tu lásku radš, k níž navrácení není,

a pro náš mrtvý ráj – ó pro to plač, mé dítě!