SLZY.

Růže z jara v hoři slzí, dokud blahonosná zář

Slunce toužně čekaného neceluje krásnou tvář:

Když však plamen jeho žhoucí slzy rosné utírá,

Tu se srdce její vděčné v rozkoši mu otvírá.

Nebe pláče, nevidí-li zem v oblaku chovanou,

A slzami chladí svými milenku oplakanou:

Když však oblak se protrhna, země lůno ovlaží,

Pohledem tu ona libým milence svého blaží.

Člověk pláče, maje srdce žalostí přeplněné,

Člověk pláče, v hoři, touhách čítá noci probděné:

Kam však kanou slzy horké? Kdo žel srdce jeho zná?

Země ani jasná zoře jemu útěchy nedá.