Smál potok se, jenž se skal k skalám padal:

Smál potok se, jenž se skal k skalám padal:

Les vonný mým jest, vidím květy růsti,

mým šero jest, jež nocí v tmu se zhustí,

i slunce svit, jenž do větví se vkrádal,

by v rosné kapky třpytivě se vkládal –

co chceš, ty vodo, která plníš ústí

a klidně čekáš, až tě moře vpustí,

bych s tebou, kdo z nás lepším je, se hádal?

A dělo ústí: Já jsem lepším tebe,

ne snad, že také potokem jsem bylo

a dřív, než ty, do skalních strží rylo,

jen proto lepším jsem, že moře věčné

se mísí se mnou, prve než mne vstřebe,

že dodá mi své síly nekonečné.