SMEČKA

Číš je dolita, nuž, napijem se, brachu!

Nežli pozvedneš však ke rtům pohár plný,

ozdoby si všimni, jez se vine kolem:

pod klenbami stromů, lehce vrytých v křišťál,

divoká ta honba překotně se žene,

láje ohařů to, kýmsi uvolněná,

vyrazila z rána do polí a lesů,

nebezpečí větříc, jehož nikde není,

zburcována možná prvním zaštěkáním

nebo hnána kýmsi, jehož vidět nelze,

pustila se v úprk, dechu neztrácejíc.

Kolem poháru zříš vryta jejich těla,

napiata jsou chtivě, nozdry větří cosi,

navzájem se tísní, štvou a přeskakují,

zdá se ti, že slyšíš, kterak vydávají,

řekl bys, že padnou rázem na jelena,

kterého kdos kázal vypustiti v luhy.

Ale otoč pohár dokola v své ruce:

uzříš vždy jen smečku ženoucí se v kolo,

lapající v prázdno, směšně rozvášněnou,

nazdařbůh jen zlostně kolem štěkající.

Nade vším však zlaté usmívá se slunce,

obláčky se vlní ranní za pohody,

uvnitř v plné číši staré svítí víno,

průhledné a čisté, jak jsme nalili ho.

A ten okraj číše, který ke rtům zvedáš,

ověnčen je slovy – přečti si je, brachu!

Tam „Ars semper victrix!“ napsáno je shora,

kolem dokola se ona slova vinou –

a kdo vryl je v křišťál, jistě dobře cítil,

proč tu smečku dole sešíval v lichou honbu,

abychom se smáli, než se napijeme!