Smečná skála.

Někdy rytíř mladý, divý,

Na tři lepé sestry metnul zrak;

A zrak, plamen ostrý, lstivý,

Zplašil holubičky v lesů mrak.

Vzteklá bouře duši hněte,

Na kůň! v rukou luk a šípů zbraň;

Spěchá, kde se kanec plete,

Outlá kde se poukrývá laň.

Zírá jestřáb s jasné hory,

Letí za kořistí spanilou;

Přes křoví a dlouhé bory

Divý Lesoň spěchá za Vílou.

Hučí řeka po úvalu,

Spiatý kde je Děčín vnadou hor;

Víly plují z Labských valů,

Na břehu se kryjí v stinný bor.

Šípy letí nad vlnami,

Na druhý břeh lovce kletba zní;

V proud se metá – za děvami

Zas se divoch žene v zuření.

Přes spanilé vlny země

Labutě tři rychle splývají;

Tu se kryjí v nížin temně,

Zase na horách se blýskají.

Vzejdou na vrch Smečné skály –

Boky páše propast hluboká;

Labe v čele proudy válí –

V zadu kůň a tváře divoká.

Skok, a bílá jedna růže

K Labe vlnám se již kolotá;

Za ní krásná její druže

Větrem také se již míhotá.

Na skalinu rytíř letí,

Chechtem jeví nad kořistí soud;

Spanilá tu růže třetí

Za sestrama kolotá se v proud.

Dvě ty jala vlna v sobě,

Nade hrobem vanot ticho dul;

Třetí, nejkrásnější robě,

Zhůru malý ostrov pozdvihnul.

Letmo rytíř v důl se vrátil,

Divě chechtal se a rámě pnul;

V proud se vrhá – proud ho schvátil –

Nade hrobem vanot ticho dul.

Sirá děva převesluje

Svojích sester nepokojný rov;

Ještě slza v řeku pluje –

Potom ve svůj sirý spěje krov.

Vlna za vlnou se válí,

Každá cosi nesrozumně dí;

Tam však hledni na vrch skály,

Křížů tré ti více napoví.