SMĚJ SE! (I.)

Kdys seriosním mužem býval Harlekýn,

a duše jeho na rtech, očích bydlela;

byl upřímným, jak povaha mu velela,

a každý zřel až nitra do hlubin.

Však trpkosladká vína, z nitra vyvřelá,

si znechutila ústa Colombin,

a Harlekýn můj, smutných krajů syn,

šel zase sám, jak cesta běžela.

Té poklonil se věčné Moudrosti,

jež úsměv blázna ctí a úklon zad,

ač sám si o ní myslil ledaco.

Tak mnohé odučil se necnosti,

a mnoha ušetřil se možných zrad.

Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco!