SMĚJ SE! (II.)

Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco,

když svět tě drze ve tvář uhodil,

tak aspoň na ni blbý úsměv vyloudil,

a za tím potom skryješ ledaco.

Když by se někdo ptát chtěl, jak a co,

tvůj úsměv stupidní ho odradil,

než všetečně by slovo prohodil.

Jen uvaž, jaké štěstí, paňáco!

Vždyť pod tím smíchem skryješ duše kout,

jejž jinak zřel by dav ten profánní.

Tam pěstit můžeš květy nejkrasší,

jichž sémě vánek z ráje přináší.

Nechť vědomí tě masky neraní:

Jsou drahé ruce, jež ji znají pozvednout!