Smělý hoch.

Byl jednou jeden smělý hoch

a říkali mu neznaboh;

vždyť boha v pravdě hledal jen

a děl: noc tmou a světlem den.

Z té malé kaply v Betlemě

jak Perun hřímá do země,

hřímá on do nich blesky slov,

až rozrážely klamu krov.

On pravdy mluví trochu moc

a dí: Den v Bohu, ve vás noc!

a když: Jste luza! zakřičí,

ten celý roj naň zasyčí.

A hulákají: Jen s ním pryč,

vždyť jest on na nás pravý bič!

Pryč – smrt mu, on je neznaboh!

A z vlasti musel smělý hoch.

Hle Rýn kde myje Kostnici,

tam zapálili hranici – –

Rýn popel splách – jak stínu zjev,

by snad co duch jim nessál krev.

A žil duch, tělo spálili;

nu – vždyť tím boha chválili,

a jásali – však jásot jich

byl – – mroucího to klamný smích.