Smetana.

Ty’s životem jak statný plavec

se odhodlaně ubíral

a jak zkušený hvězdopravec

tajnosti nebes otvíral,

a prodléval jsi v dějin hloubi,

z níž vane mocné nadšení,

kde s nadějí se opět snoubí

náš žal a naše toužení.

Ty’s naše teskné zápasení

sprovázel hlasem důvěry

a ve posvátném zanícení

jsi ničil bledé příšery,

a ze života do života

vojíny jsi nám vychoval,

a by jich neuštknula zlota,

jsi jim svou mužnou víru dal.

Ještě jsi daleko byl cíle,

a mnohý kal a mnohý stesk

se dovolával tvojí píle –

tu zastihl tě hrozný blesk,

tu zrak, jenž nebem bloudil směle,

se světlu nebes uzavřel,

a duch, jenž pravdu hájil vřele,

v neblahém temnu zvolna mřel.

Však v hloubi žalu, v proudu tísně

se anděl srdce tvého tknul,

té skály spustlé – a zdroj písně

se náhle z něho vyšinul,

a jako ptáček oslepený

rozléval tklivé toužení,

až přiměl chladné skalní stěny

ku bezděčnému truchlení.

A zas tvůj duch, ten orel statný,

se vyrval zkáze, zhasnutí

a potíraje odpor matný

mohútnou šuměl perutí,

a zase tajemné ty rysy

hvězdného nebe zpytoval

a ponořil se v letopisy

národu, jejž tak miloval.

Však ejhle, při sklonu tvé dráhy

Ti zavítalo světlo zas,

a zřel jsi země obraz blahý,

než pozdravil tě nebes jas,

a žehnal jsi překrásné vlasti

a nové doby příchodu,

kteráž po tolikeré strasti

zas věstí blaho národu.

A pak jsi nesl v nebes výše

od nás zde dobré poselství,

že po Čechách vše jaře dýše

a hotoví se k vítězství,

že jako vnuci bohatýrů,

vedeni jejich věhlasem,

se povzneseme k slávě, k míru

a třeba krutým zápasem.

Buď s Bohem! pověst násilníků

s přístrachem moci odletí:

však zmužilému bojovníku

vždy národ slzu posvětí;

však u tichého tvého rovu

vždy národ rád se zastaví

a vroucí oddaností znovu

zas památku tvou oslaví.