Smí k Tobě?

Tvůj živný bok zem otvírá, zkad žene

ruch života a poupě uzavřené

květ sladký, který utajil se v mech;

jak rosa s nebes růžových se řine

zpěv skřivana juž, nežli odpočine

luk v stinných kdesi lupenech.

Ach, tomu kouzlu srdce neodolá,

kdy sladký zjev Tvůj, nebes Paní, volá

je ze snů říše k písni nejsladčí;

ó žárem vzpláti zase v blahém štěstí,

až k nohoum Tvým se v tichém letu vznésti,

zda peruť touhy dostačí?

Což chtěl bych písní vzletět jako jednou,

kde slunce plá, kde hvězdy z rána blednou,

kde trůn Tvůj hoří zlatý v červáncích;

kde jako lilijové květy stkvělé

se vznášejí kol Tebe archandělé

a jako vůně písně jich.

Slz tesklivých se oko neubrání,

rty pohnou se jen v hořkém zavzdychání,

když dávných dob těch duše vzpomene;

ó Královno, již nad vše cením,

jež vládneš místo žezla odpuštěním,

smí k Tobě dítě ztracené?