SMÍCH A PLÁČ.

My tlumili svůj smích, svá políbení kradli

a jásot ukryli si v duše kalichu,

a píseň kývla-li, ten anděl nad sníh padlý,

já zpíval o štěstí si jenom potichu.

Jen tiše – šeptli jsme – ať krutou závist bohů,

ať Osud z dřímoty náš výkřik nevzbudí

a hroznou, hromovou ať nepostaví nohu

nám na květ zázračný, jenž zkvet’ nám ve hrudi.

A snili, snili jsme – leč co ta snaha všecka,

by světu stajen byl květ zlatý kapradí?

My tlumili svůj smích, a pláč našeho děcka

to štěstí veliké teď přece vyzradí.