SMÍCH KVĚTNOVÉ PŘÍRODY

Smích mé i tvoje srdce jal.

Smály se stromy, trávy, klasy

a smál se potok opodál,

mlýn, který v ostrém slunci dřímal,

i obzor, v jasnou modř jenž dýmal

zašedlým kouřem nezvěstného

kdes města, jež se z dálek hlásí,

i háj se smál, jenž ztajeného

cos v zeleni své měl, že jímal.

Až k dálkám čisté nebe dnes

se smálo, jako dítě boží.

Ne ironie v tom, ni ples

po triumfu, jenž duši jímá,

když rukama jste jali svýma

kořist, jež vaši bodla pýchu,

kořist, jež lásku vaši množí.

Hle, jako dítě beze hříchu

očima září čarovnýma.

A směje se svou radostí

z radosti samé, zlatých nití

paprsků slunce, z mladosti,

z naivně dovádivých chtíčů,

ze žluté písně petrklíčů,

z pohádky modré, pomněnkové,

jež nad zelení břehů svítí,

kde s chocholkou pták vodní klove

a dálkou volá: kví... čú... kví... čú...

Tak směje se a neví nic

o smrti, bázni, pochybnosti.

Z těch rozevřených zřítelnic

se pošetilé směje štěstí.

Nejmenší mluví ratolestí,

nejtenčím zpívá bzukem brouka,

vše zelenou je naivností.

Hle, božské dítě brouká, houká,

svět k slunci zdvihá drobnou pěstí.

Smích byl, jenž vše svou září zdvih’,

blýsk’ v každém okně otevřeném,

v radostných, dívčích výkřicích,

v pípání housat, v prádla běli,

v hře tuláků, již zaháleli

za humny, na jich zádech díry

se smály v slunci roztaveném,

ježaté vlasy, vousy, kníry,

i hlas jich smál se ochraptělý.