SMÍCH.

Mně zdálo se, že mlád jsem ještě byl

a záhadnou tu dívku miloval,

jež sladká byla jako letní večer

a zlomyslná jako opice

v té lásce ke mně. Byl jsem v pokoji

a věděl jsem, že ona v druhém je,

a tušil jsem, že něco obmýšlí –

v tom dvéře v pokoj můj se rozletly

a velký lesklý tygr žíhaný

vběh, zastavil se – dvéře zapadly.

A za dveřmi se ozval její smích,

smích výsměšný, jenž hnal krev do tváří.

Zdvih tygr hlavu, na mne díval se

zelených očí svitem příšerným

a bije o podlahu ocasem

zdál chystati se k skoku. Za dveřmi

zněl stále, stále výsměšný ten smích.

Já nechvěl se. Já věděl, že to bude

boj na život a na smrt s bestií,

však smích, ten smích mě činil šíleným

a vraždychtivým jako toho tygra.

A smích ten stále zvonil za dveřmi.

Než skočil tygr, vyskočil jsem já

a na bělavou šíji se mu vrh

a zaťal všechny prsty v jeho chřtán –

potvora překvapením ztrnula

a chroptěla – tu za dveřmi ztich smích.

A já jsem cítil, že jsem vítězem,

že život mizí z očí zelených,

a já jsem cítil, že pak vyjdu ven

a že ta moje rozbouřená krev

rty moje ke rtům jejím požene,

mé ruce jí kol šíje obtočí

a pohled můj jí v oči ponoří,

v ta zelenavě šedá jezera –

a naposled, že já ji odprosím,

že tygra jsem jí zabil a že budu

žebronit ještě, by zas nechala

znít pokojem ten vysmívavý smích.