Smích.

Já smával jsem se vždycky rád.

Už dětské bolesti a drobné hněvy,

o kterých dávno, dávno nikdo neví,

jsem hojil tím, že začal jsem se smát.

A když mě vichr v propast svál

a vůkol zhaslo každé dobré světlo,

ba i když svědomí mne krutě hnětlo,

já přece jsem se občas rozesmál.

A když pak všechen zmatek ztich’,

když přivinul jsem k srdci svoji ženu

a v dětech našel novou žití cenu,

tu zplna zajásal můj šťastný smích.

A kdož ví, co se ještě může stát...

Ba jistě přijde mnohá hořká chvíle.

Vždyť teď už podlomen jsem ve své síle –

leč vždycky chci se aspoň usmívat.