Smích.

Ze staré kroniky list vytržený

zní jak báj větrů, hasnouc bez ozvěny,

a jestli znova sem jej přepisuji

vám písmem čitelným a prostým rýmem,

chci věrný tomu být, proč básník sluji.

Nuž nazvete to fantasmatem, dýmem,

snem mozku zpráhlého neb utopií!

Já palčivou skráň v obě dlaně kryji

a začínám: Kdy? a kde? ach to málo

mně sejde na tom, dosti že se stalo.

Hlad neslýchaný vypuk’ v zemi náhle.

Kam padl zrak, tam nivy byly zpráhlé

a v dál se táhly jak šat běložlutý.

Vše zřídla vysušil žár slunce krutý,

ba pověrčiví lidé vyprávěli,

že místo vody v studnicích krev zřeli.

Chleb docházel, žeň nová spráhla vedrem.

Strom, který druhdy v sklonu větví štědrém

svůj plod nabízel, trčel k nebi holý.

Klas jako třtina větrem šustil v poli,

jen slunce žáhlo jako výheň palná.

Kraj kolem spustnul, jenom dlouhá, dálná

poušť zírala jak tygr, když se nudí.

Co zlato platné? Všichni byli chudí.

Král s hermelínu strhnul řetěz zlatý,

kněz misku obětní i kalich svatý

vrh’ do kouta a smál se v zoufalosti.

Na ulicích se bělely jen kosti,

a matek prsy byly troud a plamen,

jak dlouhým žárem na poušti když pramen

z dna cisterny se ztratí, tak zdroj žití

v nich vysušen. Ten volal: „Já chci píti!“

A lízal kámen. „Hlad mám“, křičel jiný

a hryzl ruce své. Jak vetché stíny

se vlekli všickni města ulicemi.

Kněz v brloh zalez’, řečník ten byl němý,

a matku, jež pro dítě uschovala

chleb okoralý, luza rozsápala,

než mohla spráhlým zvlhčiti jej retem.

„Teď účtuje Bůh se zločinným světem,“

tak řekli jedni a se v ňadra bili.

„Jen trpme! to je zkouška, trvá chvíli,

luh zelení, a pole zlatým klasem

se zasměje, zas květ propletem vlasem,

jen týden ještě trpme!“ řekli druzí.

A denně v chrám svou nastoupili chůzi

a svíjeli se, bili o zem čely.

V tom povstal jeden, byl jak prorok smělý,

šel na náměstí a hovořil k lidu:

„Bůh nechce vidět velkou vaši bídu,

to tím, že není. Pouze Satan vládne.

Bůh váš je samý vzdech a pláč, však žádné

v něm smilování. Za mnou pojďte v spěchu,

a uvidíte, konec vašich vzdechů

dřív nadejde, než slunce v půl své dráhy.

Jen za mnou. Vládne Satan a já záhy

vám ukáži, jak vyslyší mé prosby!“

„Nezkoušej Pána!“ zvolal hlasem hrozby

kmet velebný, jenž biskupem byl v městě.

Však darmo volal. Po vypráhlé cestě

hle, jaké spějí ven za bránu davy

jak temné mračno, hlava vedle hlavy,

v jich středu prorok s pozdviženou skrání.

Jdou pomalu, neb mnohým mdloba brání.

Jdou za město do zpráhlých sluncem luhů.

Zde rozmetáno bylo v polokruhu

od nepaměti kamení bez ladu,

zde balvany se nakupily v řadu,

mech nažloutlý jich lysou skráň pokrýval,

na které časem havran odpočíval;

ty zvětraly, zas čistě bílé jiné

zde trčely kol v poušti bezestinné.

Jak přišly sem? Kdo věděl? Tuším žádný.

Sem prorok přišel s davem. Těžkopádný

krok zastavil, dav rozstoupil se v kruhu.

Smrt na jazyku skláněl se druh k druhu

mdlý jako rákos, který s větry v boji

od rána k noci ví, že neobstojí.

Ti padli na zem, ti jim k nohoum klesli

a všichni zraky roztoužené nesli

ku proroku, jenž v středu jich stál němý.

Teď pohnul se, tři kruhy táhnul v zemi,

v ně vstoupil a pak slavným začal hlasem:

„Ty, jejž jmenují Satanem a Ďasem,

jenž sluješ Anubis, kde Nil se proudí,

těm Saradan, kdo po pokladech bloudí,

když chráníš skopce Astarin, když oře,

se zoveš Rou, ty, jenž jsi lidstva hoře,

zván Gogem v bibli, Asmodejem v báji,

Pallantrou v zjeveních a hadem v ráji,

jenž sluješ zlým, ač všichni křivdí tobě:

Teď zázrakem se ozvi v této době,

ať věří svět, že ty jsi jeho pánem,

že vládneš jím, jak zde tím pustým lánem,

kde kamení jen, kam zrak můj se pouští.

Ty’s pokoušel kdys Spasitele v poušti,

by na chleb změnil kámen. Směj se nebi,

a sám teď proměň kamení to v chleby,

a klesnem všichni na kolena rázem,

a svíjeti se budem zeměplazem.

Tví budem všichni i za věčný plamen.

Jen chleba dej nám! Mlčíš? kyň a kámen

hned promění se! Rychle! Klekni, dave!“

A kleknul zástup. Ticho. Nedočkavé

se vypínaly hlavy v před. – – – – Touž chvílí

smích ostrý zazněl, jak by ze vší síly

a z plna hrdla chechtal se kdos v skrytu.

Smích příšerný zněl ostře, bez soucitu,

zněl z kamení, zněl bez ohlasu, suše,

jak chtěl by říci: Co mi vaše duše!

jen hezky mřete, přepychem neb hlady,

jste přece mými všichni dohromady.

A v kamení zněl stále smích ten dutý,

leč každý kámen zůstal nepohnutý.

A smích ten zněl tak hluboký a ostrý,

jak chtěl by říci: Vidím vaše kostry

zde v kamení, jež měl jsem změnit v chleby;

vlk trhá vás, sup z vaší pije lebi

a rvou se o vás šakal, tigr, lvice.

A hrozný smích ten zazněl do třetice...

Lid k sobě tisk’ se na kolenou strachem.

Tu z davu povstal biskup, ruky vzmachem

dav rozdělil a vkročil před proroka,

hněv bleskem jemu vyšleh’ z oka,

i žehnal křížem kamení. Klek’ na zem

a dlouho modlil se. Smích stichnul rázem.

Tu biskup vstal, hrom duněl v jeho hlasu:

„Nač prchat chcete němém ve úžasu?

Zda víte, nač to kamení zde? Stůjte

a Satanova věštce kamenujte!“