Smích.

Znáš ho? Je malý, drobný človíček,

je král, má žezlo plné rolniček,

je duch, jenž tajemné má všude spády

a pírkem lehtá lidstvo kolem brady,

kol úst a prchá na svých perutích...

Král Smích!

Je všudybylem v chatě, paláci,

on celým sálem někdy burácí

a jeho kouzlu nikdo neodolá,

vždy přijde sám a mrzout marně volá,

by k němu slétl na svých perutích

král Smích.

On lehce šimrá ve snu starouška,

cos hezké dívce šeptá do ouška,

ba často kaplanovi při kázání

a mnichu, jenž se nad brevířem sklání,

v úst koutky sedl a se mih’

král Smích.

Můj kantor zrakem plným nevole

vždy krutě stíhával jej ve škole...

Co trestů vždy jsem, duše mladá, zkusil,

když v jeho poutech jsem se smáti musil,

když ke mně slétl na svých perutích

král Smích.

Nechť věčně živ! Jsem vděčen velice,

že vysmívám se přátel kritice,

a komu kouzlem svým je neznámý,

ať sešlehá ho svými dutkami,

ať slétne k němu na svých perutích

král Smích!