SMÍCH.

Naslouchám větru. Pláče po zahradě,

pozdravy nese duší tesknících.

Neznámý démon povstal na Západě,

životu vmetl do tváře svůj smích.

Smích divoký, jenž vždy se vrátí zpátky,

jak vlna k břehu zpět se navrací.

Je rozkoš vteřinou a život krátký,

a pyšný smích jen věčně krvácí.

Smích, který drásá, zraňuje a bolí:

Oh, jaká rozkoš, moci zaplakat

kdekoli v ústraní a pro cokoli!

Však pyšný démon smí se jenom smáti.

A jeho chechtot řičí v krutý chlad

jak echo, jímž si bohové čas krátí.