SMILOVÁNÍ

Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemí svrasklé a skrčené,

mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi.

Já nebyl sám však, tisíce bylo nás, nás byly miliony,

my vadli... Byl podzim, byl podzim, podzim vyžilých kultur.

A bože můj, za listem list, květ za květem a snět za snětí,

trysk pryskyřičných šťav za vůní rozechvěných,

vše haslo tiše, dumavě, hasly nás miliony,

a naše větve vzdorné jak pěsti k rudému hrozily nebi.

A jednou, když zoufal jsem již v severních metelicích,

kdos Velký přišel, pod mými větvemi spočinul zemdlen

a smilovav se, vyrval mne s kořeny při vzchodu slunce.

Mne přesadil v Údolí nového Království... V klidném jitru

mé nové květy vzhořely po snivých, měsíčných nocích,

den jarní byl... A člověk šel a hluboké oral tu brázdy.