SMÍR

Nuž odpusťme si, vždyť jest večer již –

a věru můžeme si odpustit,

již kolem tma! Což mlhy nevidíš

a ve vzdálí mihavý lampy svit?

Nač všechen vzdor – toť zašlo dávno v nás

a mlčky půjdem’ každý cestou svou,

pak můžem dívat se na stezek sráz,

jak v šeru splývá s chmurnou dálavou.

Nuž odpusťme si, věru čas jest jít,

již cítím mraky těžce ve tmě plout...

Teď mohu již své touhy odhodit

a u cesty si klidně usednout!