Smír Lazarů.

Pod Machnáčem u Trenčína

potkala mne Slovačina:

děti zkřehly, ubohy,

tatík kulhal bez nohy.

„Daj bôh štastia!“ – „„Kamže, Janko?““ –

„Veru něviem ani, panko –

všadě lepšej drotáru

než v tom rodnom chotáru.“

„„A kdes nechal nohu, Janko?““ –

„Veru v Čechách v kole, pánko:

z jara mi ju zlámali,

na zimu ma vyhnali.“

„„Jsi ty, Janko, stará bída –

však já též jsem invalida:

tobě u nás oud vzal ďas,

já tu srdce ztratil zas!

Nemáme-li osud rovný?

Starče, zde můj sáček skrovný:

ztratil jsem víc než ty sic,

ale vezmi polovic...““