SMÍR.

V tvář plavci slza padla vřelá,

ret Evin na čele mu tkvěl:

„Spi tiše, čím má duše mřela,

když na moři jsem tebe zřela,

an zrak tvůj hořel, hlas se chvěl,

i cit, s nímž věrnost’ má se klála,

i žal, jejž pro tě v srdci mám,

i to, co mroucí duše ždála,

vše památce tvé zachovám.

Tvá sprovodí mě duše něžná,

jež září v čarné říši hvězd,

až bytosť má, jak vlajka stěžná,

již pere déšť i metel sněžná

a nemůž’ ve přístavní vjezd,

dál životem se musí bráti;

vždyť nevím, ten-li bude mým,

kdo kroužek dal, jenž hrdlo zlatí,

tam pod příkrovem klenovým.

To první dotknutí mých retů

v svůj netušený vezmi hrob

a věnec porosených květů;

však dbáti budu v každém létu,

by nezůstal ti bez ozdob.

Keř plný růží vsadím k hlavě

a k srdci dar tvůj: mladou chvůj...

Spi klidně bouřné po únavě,

spi blaze! S Bohem, chránce můj!“