SMÍR.

Noc byla tichá jako srdcí ples,

když najdou se, tak najdou cele, cele

a kolem mír, tak svatý, velký dnes

se snášel mi v to srdce osiřelé.

A měsíc plál a jeho obraz v řece

a byla noc tak veliká a čistá

a bylo mi, že v její klíně přece

i pro mou skráň by dosti bylo místa.

A nade vším já náhle chvěl se v snách,

když poznal jsem, co ku štěstí mi schází.

Jak nad krajem pás bílé mlhy táh’,

tak zpomínka mne teskná doprovází.

A všecko, co kdys bodalo mi skráně,

já v této noci všecko znovu cítil

a k očím v pláči tiskna svoje dlaně,

tak sám a sám v sny zašlé zpět se řítil.

Mně bylo líto, jeden, jeden květ

že nenašel jsem na té širé pláni,

že nikdy, nikdy nevrátí se zpět

den zašlý už a první milování,

když první píseň tobě na rty slétne

a první bůh se k čelu tvému shýbá

a pod jasmínem, v jeho vůni květné

tě za večerů první žena líbá.

A darmo ptám se, proč žít máme dál,

když všecko mrtvo, co nám ještě zbývá,

proč měsíc stejně, jako druhdy plál

v mé mladé sny, se teď v jich trosky dívá.

A když mé oko, dlouhým pláčem rudé,

tím nekonečnem dívalo se v snění,

já v bázni chvěl se přede vším, co bude,

co bylo kdys a není, není, není.

A já se chvěl jak bouří svátý list

a já se chvěl... Co kdy jsem spatřil kolem,

vše byla zášť, klam, bída, nenávist –

a pak vše tichým dýchalo jen bolem

a já bych rád, tak rád šel jenom spáti

a v srdci mém by všecko spalo se mnou...

Ó s bohem vše, co víc se nenavrátí,

co přede mnou v noc ulehlo si temnou.

Tam s tebou mír. Ty klidně dávno spíš.

A s vámi, jež jsem miloval kdy, všemi

klid hluboký – a černý, prostý kříž

pol spuchřelý, tak ztrnulý a němý,

tam nad vámi své holé ruce spíná

a práznou náruč rozevírá plaše

a nad ním klidně věčnost táhne líná

a marný pláč a marné stesky naše.

Když pro mne jenom, jak jdu sám a sám,

jen pro mne není ani zásvit blaha,

já zatoužil dnes kamsi ku hvězdám,

kam všedních vášní výkřik nedosahá,

kam nedolétne nízký ryk a vřava...

A náhle zrak jsem zvednul zamlžený:

Hle, u mých skrání krásná, světlá hlava

a v ruce mojí vlídná ruka ženy...

Je život lidský jak loď na vlnách:

tu jezera, tu rozčeřené tůně

a co tu plavců, každý chví se v snách

a miluje a zápasí a stůně.

A jedna loď co v pohádkovém šeře

se zvolna, lehce houpá po jezeře,

loď druhá mořem darmo hledá břeh,

cos neznámého věčně dál ji nutí,

by bouří spěla třeba v zahynutí

a chvíli klidu našla v propastech...