smír

Když mezi láskou a sudbou svou

jako mezi nebem a zemí

s loďkou svou houpáš se ubohou

s předtuchami a nadějemi,

jednou večer snad po špičkách

přijde host něžný k tvému hoři,

má rozum soucitný v zorničkách,

k osamělému zahovoří.

Nad smutek tvůj se nakloní,

zmučené ti políbí čelo,

stříbrem tvá samota zazvoní:

přátelství s tebou posedělo.

Svátečním pokojem dýše kout,

poseděl s tebou posel z nebe.

Slyšíš-li života struny dout,

sladko zapomenouti sebe.

A nitra čistého modrý květ

v plameni hoře nezaniká.

Láska se smířila s přátelstvím.

Srdce jen, srdce ještě vzlyká.