SMÍŘENÍ.

Hospodář šťastný u lánu zrajících žit,

slova jsem díků, Ó dobrý, horoucně šeptal.

Když přikázals bouřím pole mé servat a zbít,

jak ze statku vyhnaný žebrák zlostně jsem reptal.

Nebe jsem, titánek směšný, přenášel sem,

o štěstí pozemské chrámek víry své opřel.

Když v bezdnu jej náhle pohřbila rozpuklá zem,

jak sražený satan jsem tebe, moudrost tvou popřel.

Byl jsi mi neznámý vladař dalekých sfer, –

hluchý a lhostejně klidný mechanik světů – –

blesk, jímž jsem si povrchně svítil v tajemství šer – –

můj orel, jenž od země rval mě k prudkému vzletu. – –

Světový cyklon, jenž zvíří zemí všech prach,

zvyvrací říše, pak usne, na sto let zmizí – – –

Byl obdiv – byl úžas – a vzpoura – nenávist – strach,

však nebylo vzdání a klidu, pokory ryzí.

Nebylo smíření, byl jen chvilkový vznět,

střídání modliteb vroucích s bezmocným hněvem,

že zakletou strojírnou celý vesmírný svět,

že lidské ti lkání jen jakýms zmateným zpěvem.

Konečně prohléd' jsem, pane, jiný jsem teď.

Pokorný sluha, jenž na své kamenné líše

dle rozkazů tvých chce orat a vláčet a set

neb vypřáhnout z pluhu a s pole odejet tiše.

Křídla vždy zdvižena volně pro dálný let,

odhodlán dostoupit možné člověku výše,

chci hnízdo přec u samé země stavět a mět,

pít radost i bolesti z její osudné číše.

Objat a políbit bratry na siný ret,

světlo jim házet do oken zkřivené chyše,

tvým větrům a bouřím se vzdát jak stromy a květ,

a dozrávat, uvadat tiše, tiše a tiše...