Smíření. (I.)

Krůvoj měl hrad pevný, krásné dvory,

A u těchto převeliké bory;

Čítal bojovníky silných pěstí,

Zdálo se naň usmívati štěstí.

Též i chrabré srdce plálo, jaké

Otec míval, v něm. – To všecko dědil

Po svém otci, Záboj že krev cedil,

Zdědil po něm tedy válku také! –

Byl sic Mirov nazíván hrad ten

Vůkol kolem odevšeho lidu,

Nebylo v něm ale nikdý klidu;

Válčilo se z něho stále jen;

Nedaleko od Mírova

Beneš Růžohorský sídlo měl,

Proti tomu Krůvoj znova

Ozbrojenou rukou povstat chtěl:

„Muži, bojovníci tupé meče

Zostřete si do boje!

Nyní já vás povedu zas v seče,

Nemá býti pokoje;

Až Beneše pokoříme,

A hrad jeho rozboříme!“