Smíření. (II.)

„Břitkost našeho ať zkusí meče

Hrdý Krůvoj s zbory svými,

Dokavad krev jeho nepoteče,

S bojovníky udatnými

Nepřestanu válčit proti němu!

V práci budeme lid jeho bouřit,

Z hradu Mírova se musí kouřit,

Pak dám odpočinout vojsku svému!“

Tato slova Beneš rozvzteklený

K věrným panošům svým propoví.

„Syn – mých dědin plenitele zví,

Že ho zastihne trest zasloužený. –

Roditel můj v krutém boji padnul,

Předce nezkrotil svou zůřivost

Záboj; počal vylívat si zlost

Na mne ještě, abych já i svadnul

V krásném snad již mladosti mé květu! –

Ejhle! Záboje teď není více,

Okázal sem veškerému světu:

Jak sem otce pomstil; nebo líce

Zábojova zbledla, – zachvátila

Smrt ho, jak ho má zbraň podrtila.

Hrdinové, nyní na Krůvoje

Povedu vás do slavného boje,

Opět chrabrých činů k vykonání,

Také já teď – neznám smilování!“ –