Smíření. (IV.)

Zhůru vystupuje slunce zlaté. –

Krůvoj cválá z hradu na vraníku,

Kam již pudí pozvání ho svaté,

Maje několik jen průvodníků. –

U svatyně staví kůň se jeho,

Tu však dvéře jsou již otevřené,

Od cizího lidu ostřežené:

„Krve prolívání nechte všeho

Aspoň na posvátném tomto místě!“

Takto Krůvoj svým panošům dí,

„Když zde duše na modlitbách bdí,

Má i tělo odpočívat jistě!“

Řekne Krůvoj a do chrámu vkročí,

K zemi skloněna jest jeho hlava,

K oltáři se béře Věnceslava,

Ztrne – co na jeho stupních zočí. –

Maje před sebou meč položený,

Klečí v modlitbě však pohřížený

Beneš, co beránek tichý zde,

Krůvoj příkladem tím povzbuzený

Také stkvostně svůj meč ozdobený

Odepne, a – k stupňům popojde,

Položí meč vedlé sebe,

Prosí o posilu s nebe

Uvrhnuv se na kolena svá:

„Věnceslave! ode zlého

Podlé přislíbení tvého –

Vroucně žádám – chraň mě ruka tvá!“

Oboum vřelé slzy z očí plynou,

Ještě chvílku trvá mlčení, –

Pak se nepřátelé k srdci vinou.

„Mně i od svatého přispění

V sladkém snění bylo slibováno,“

Přívětivým hlasem Beneš řce,

„Jak náš mocný ochranitel chce,

Naše smíření jest dokonáno!“ –

A pak Krůvoj zvolá: „V této době

Věnceslave svatý, slušno tobě

Vzdáti díky; ty si překaziti

Prolívání krve chtěl,

Proto nad námi si bděl,

Dal si – nad sebou nám zvítěziti, –

Tyto meče milostivě hleď

Přijmout od nás na svůj oltář teď;

Sem je tvoji ctitelové dají, –

Na památku zůstati zde mají!“