Smíření.

Zármutku se táže Radost:

„Proč ty se mne straňuješ?

Proč, by zpěv můj lahodivý

Tebe uspal, zbraňuješ?

Ruka moje vše, cos ranil,

Mileráda zhojuje,

A tvé srdce zkamenělé

Proti mně tak bojuje!“

Zármutek jí odpovídá;

„Řeči tvé mou budí zlost.

Nesměješ se ty mým želům,

Nerušíš mou pokojnost?

Jak tě vítají, mám jíti,

S Bohem-lis kde dávala,

Tam hned musím trní síti,

Kams ty růže stlávala.“

K oběma tu Láska praví:

„Proč se, milí, hádáte?

Dejte na mé naučení,

Ať se k sobě řádáte:

Zapomeňte dávných zporů,

Počněte se ke mně znát:

Radosti, tě učím plakat,

Tebe, Zármutku, se smát.“