Smíření.

Nade mlejnem pod javorem

Stojí s Hannou Jeníček,

Ona mu sic lásku dala,

Žádných ale hubiček;

A čím víc on po nich nyje,

Tím víc Hanna usta kryje,

Nechce líbat nikterak,

A mlejn na to: tak tak tak.

Jeník Hannu z loktů spustí,

Pod javor se usadí.

Sám si hraje, sám si zpívá,

Hanně sednout neradí.

Ta však celá zaražená

Bledne a jak opuštěná

Smáčí slzou modrý zrak,

Mlejn zas na to: tak tak tak.

Aj tu Jeník vstana volá:

Pojď do mého objetí!

A Hanička jako v nebi

Hned mu v náruč přiletí, –

Sama se teď k němu shýbá,

Místo jednou stokrát líbá;

Tak ji zkrotil ten jonák,

A mlejn tleská: tak tak tak.