SMÍŘENÍ.

Je ticho v končinách, kde víly bloudívaly,

z keřů v běl propadlých slavíčí nezní tluk,

kde byly studánky, se svítí bílé valy –

a smutně zamyšlen bezlistý stojí buk.

Po nebi šedivém vran černá mračna letí

v dálku, kde lesů pruh od nebe dělí zem –

je teskno, ale přec ve vzduchu cítíš chvěti

se radost jistoty: spí jaro pod sněhem...

Spí jaro pod sněhem, spí pod ním letní plání,

i štědrý podzimek sní pod ním zlatý sen...

A náhle lehko je ti v zabělené pláni,

kde kolem křižují zaječí stopy jen.

A „Život“ – šeptáš si a vidíš stopy bludné

a víš, že ztratí se o jarní závrati –

a chápeš pojednou, proč, až ti svět juž zchudne,

hladově spatříš přec jiné se líbati.