SMÍRNÁ NOC.

Dávno již dozněl zvonů kvil a v lánech uleh’ větru spěch,

by po své práci milostné si odpočinul na květech,

dávno již požár dohořel na hřebenech ztracených hor,

když sloupy jisker vychrlil poslední silou nad obzor,

aby s pozdravem mrtvého vstříc věčně živým letěly

a v místech žhavých střetnutí na klenbě nebes utkvěly.

Podél cest bílé kameny jak dlouhé řady příšer ční,

nad nimi do tmy bázlivě šeptají břízy smuteční –

lyšaji s křídly černými toužebně vzduchem těkají,

a unaveni malátně na větve sosen sedají,

s nichž listy pracující nocí, dnem k podzimi nespadnou

a těžce dýší do vzduchu pryskyřic vůni záhadnou.

Však z utichlých vod vyvstává nad břehy mlha šedivá,

do zčernalých luk padá z ní na stébla rosa léčivá,

neviditelné stromy jsou v korunách plny zvonění,

na lánech klasů dozrálých spí v pluchách příští osení,

a z prostřed listů vyhání zlatý květ touhy staleté

kapradí, za hřích tajemný do hloubky hvozdů zakleté.

Jsou v dálkách žluté ostrovy. – Tam dřímou v městech znavení,

snem osleplými zraky čtou ve tmách ohnivá znamení,

zří jiní ze svých základů se volně tyčit nahoru

pilíře chrámů budoucích, portály, věže z mramoru,

samoty kletbou stížení zří šťastni bratří zástup růst,

a úsměv lehký bloudí jim jak motýl kolem úst.

Do ticha světnic milenek svatební píseň zaznívá,

a chvatný šepot horkých úst blábolí slova vášnivá –

do šedin matky zestárly nemluvňat vlastních u loží

a vidí, šťastny, jejich krev jak v staletích se rozmnoží –

a ve viděních závratných, o nichž nesnili proroci,

na ložích potem prosáklých se usmívají otroci...

Žaláře padly do ssutin, a kde dřív stály, nyní ční

měst míru věže stříbrné, polité září měsíční –

hovoří k davům užaslým, kde dříve hřměly řetězy,

z duchových tažení vrátivší se ve triumfech vítězi –

a k horám krví zčernalým v úporných bojů nástupu

velebnou nocí zaléhá chvalozpěv nových zástupů.

Naslouchá země pokorně, viděním slavným zmámená,

jak půlnoc k spícím pronáší svých slibů slova plamenná,

zří, jak sen tváře zbratřuje podobou tichých úsměvů,

a srdce hoře zbavená jak v svaté touhy záchvěvu

na tenkých stoncích paprsků rozpuklý kalich chtějí vznést

až tam, kde klenbou žíhají zářivé dráhy bludných hvězd.

– Není noc plná úzkosti – záhadně jenom zvoní v ní

vhaleno v černé závoje tajemství naše poslední...

Až jeho branou projdeme, spadnou nám s údů řetězy,

a před námi se rozprostře prairie hvězdná bez mezí –

a my užaslí poznáme, jak smutně kalný byl náš den,

až největší z hvězd zaprosí o poctu našich návštěv jen.

Za věky leží slavná zem,

zem hájů palmových na březích tichých vod;

do její krásy zaklel jsem svou touhu nejvyšší –

věk srdce vznešený, svých šťastných bratří rod;

a tichý ševel třtin a matná záře hvězd

jí zpívá doprovod.

Za nocí často pluji k ní

a zpět se navracím, když v horách svítá den –

a když se rozední, tu ptákům naslouchám

a větrům lkajícím i teskným vzdechům žen –

a večer zamyšlen se sebe sama ptám:

„Je možno? – Pouhý sen?“