SMÍRNÉ SLOKY

My oba příkrá slova měli,

a kdyby aspoň jeden z nás

strh masku jízlivou, jež dělí,

nám smírně byl by zjihnul hlas.

To žluč se střetla zatvrzelá,

kamínky, jež tě prohlodá,

s mou chorobou, jež omrzelá

v světnici jedné vysedá.

Až v létě budem v trávě sedat,

zřít obláčky plout nebesy,

vůně se z hájů bude zvedat, –

my v duchu odpustíme si.