SMLOUVA S ĎÁBLEM.

Dívka, jež jen pro svět žila,

ďáblu duši zaslíbila,

když jí za to hojně dá

rozkoší, jež v moci má. –

Ďábel, schylný k všemu zlému

dostál přesně slibu svému;

ve dne, v noci za svítání

plnil všechna její přání.

Dívka ve své zvůli žila,

až se míra dovršila,

až dle smlouvy – žádný žert –

směl si pro ni přijít čert,

nesa úpis od ní psaný,

její krví podepsaný.

Dívka se ho hrozně lekla,

žadonila, štkala, klekla – –

ani kříže znamení

neneslo jí zbavení.

Brzo byla s ďáblem v pekle.

Tam už vyskakoval vztekle

palčivý a prudký plamen.

Ďábel pustil duši s ramen:

„Ať se smaží, ať se vaří!

přikládejte čerti staří!“

Již jest v kotli duše mladá – –

Ejhle! Co to s hůry padá?!

Jakás vláha plamen hasí.

Rady nevědí si ďasi.

Co a jak?

Ďábel jako drak

do nebeské brány

pěstí dal tři rány.

Andělíček z brány vyšel,

z ďáblových úst slova slyšel:

„Duše se mi zaprodala,

mnou si za to sloužit dala,

hojně a ne po troše,

sypal jsem jí rozkoše!

Teď, když mou jest, těžká rada!

S nebe na ni stále padá

vláha, která plamen hasí.

Rady nevědí si ďasi,

jaká moc a jaká síla,

maří úspěch mého díla?!

Zastavte tu vláhu s nebe!“

Andílek děl: „Klameš sebe,

plány tvé se staly vratky

pod slzami – její matky.“