Smlouva s ďáblem.

V knihách četl ve dne v noci,

ve dne v noci v pánvi škvařil,

zlata však se ani mocí

nedočetl, nedovařil.

Šedá byla jeho hlava,

v těle ani žilka zdravá,

v duši s bohem, světem rváč,

v srdci pro své mládí pláč.

Pánví ani knihou k štěstí

žádnému když nedospěl,

pod čakan tu na rozcestí

v půlnoci je hledat šel.

Podivné tam vedl čáry

zaklínaje pekel žáry

při sedmeru pečetích,

by mu byla pomoc z nich.

A ze lůna černé země

vyvstal před ním pekelník.

„Jaká přání vznášíš ke mně? –

Jaký dáváš službě dík? –“

„„Vrať mi krásnou mladost moji,

zlato duše chtíč nech skojí,

srdce daruj divčinou –

za to měj si duši mou.““

Ujednáno, podepsáno

perem v krvi smočeným,

a než nové vzešlo ráno,

rozžehnal se s prahem svým.

Do světa šel dalekého,

užívati štěstí svého,

hezké dívky míti rád. –

Bohat byl a k tomu mlád.

Klam však pouhý to, co chodí

mezi lidí z pekel bran,

šálením je ďábel vodí,

mam a klam jen jen ze všech stran.

V zrcadle, co odlesk zřený,

kyne mu jen přízrak ženy,

pouhá pěna v číši jen,

rozkoš jeho plachý sen.

A tak sobě místo blaha

prázdný stín jen zakoupil.

Zoufalost mu k srdci sahá,

že se o vše oloupil. –

Jednou jen, jak hvězda mrakem,

štěstí se mu jasným zrakem

pousmálo v duše noc,

zažehnavši ďábla moc.

Jako záře na úsvitě,

jako ranní rosy mok,

vniklo mu to krásné dítě

a ta láska v levý bok.

Srdcem čistá, čista v těle,

oddat chce se jemu cele

lásky spjata řetězem

v chrámu páně před knězem.

Hučí, hlučí svatebčané,

zvučí, bručí zvonu hlas,

na oltáři svíce plane

touhy, touhy v srdci zas.

„Již se blíží. Odkuď? Kady?“ –

tak to šumí, šeptá všady,

steré zraky zaměří

z choru, z chrámu ze dveří. –

„Pryč mi s cesty, pryč mi s očí!“

„„Ho, ho! ty spíš, zastav krok!

Čístý jen v tu svatyň vkročí.

Nám však došel smlouvy rok.

Se mnou!““ – „Poshov!“ – „„Se mnou!““ – „Ztracen!“ –

Ženich klesá ďáblem schvácen,

nevěstu pak ubohou

vzkřísit družky nemohou.