SMRÁKÁNÍ.

Trčí u okna chmurně rzivý pruh zdiva,

k němu slíná rmutný ultramarin,

jehož vlhké hloubky jsou polosvitnou deskou.

Pohled z jizby zkaboněné jde

za zdáním putující bledosti

a mráček ten jest jediná, němá zvěst

ze světa zalehlého. Tmy mrou více,

tuhnou, tráví mne jich sarkofag,

nejsem. Marnost má, marnost má!

Chatrná tečka hvězdy přeludné

bezděčně v skle se zrodí, ale

její ticho věčnější než já.

Bledá mlčky měří hloubku mou.

Krátký blesk azuru po skle křivém

črtá v srdce temně rozteklé

poslední, hluchý pozdrav před zasnutím.