SMRT

Do síně vrazil celý uřícený

a s pláčem hořkým běžel do kuchyně,

kde stará chůva cosi spravovala;

jí leknutím se šití octlo v klíně.

Byl pětiletý asi, žluté vlásky

měl rozcuchány, lpěly v obličeji.

„Mně tolik natloukli!“ lkal chuďas malý.

„Pojď, pojď, holečku!“ byla slova její.

A utřela mu slzy, pot a špínu,

on přitulil se, usedavě dýše

a brzo usnul. – Smrt tak někdy volá:

„Pojď, pojď, holečku!“ – Člověk umře tiše.

A konec bojům, jež nás proháněly,

ni vlna nešplouchne už v mrtvých moři;

a konec bolům srdce svírajícím,

ni bublina se z hloubi nevynoří.