SMRT A ČLOVĚK S KVĚTEM KULTURY

Já ženu záhadnou zřel jít,

byl k večeru ztlumen den...

Tak zdála se mi vinnou být

a smutnou jak chorobný sen...

„Ty vraždila jsi? Oh, rozumím...“

Hlas výčitkou se mi chvěl.

„Již dávno jej miluji, dnes je mým.

Ne, vám však neumřel...“

A věděl jsem jasně: to zemřel on...

Znám ženu tu záhadnou.

Tak cosi mi zní jak poplašný zvon,

když zázrační jen mrou...

Mřel umdlený a zlomený

ten z dalekých světů host,

k nám na písek pouště vhozený

a v barbarskou lhostejnost...

Svým rozmachem, duchem, nadáním

nad surové vysoko vzplál.

Byl vnitřním churav zoufáním,

že domova bídu vssál...

Ó Smrtí ty zamilovaná,

květ, z rukou těch voskových,

jenž časně tak vypad’ za rána

jej nezdrť v rukou svých...

Naň čeká již tolik horkých hlav,

na odkaz, popud, vzruch,

na kultury květ, jejž ušláp’ dav

a v němž dlí nový bůh...