Smrt a nic! Přec západ slavně hoří,

Smrt a nic! Přec západ slavně hoří,

a hvězdy nadějí východu ševelí –

květy mrvu, mrva květy tvoří,

po radosti žel, po žalu veselí!

Smrt a nic! Ó hráze mé se boří!

Já rád tě měl, má hvězdo ze Sionu,

„za hrob až“, tak nějak znívalo to,

„sejdem se!“ Já nezoufal si proto,

„za hrob!“ já jsem doufal v chvíli onu.

Smrt a nic! Jsem tříska zlomená pěstí

drsnou a náhlou, kamenem zdrceným na rumech,

ruka má marně si cestu klestí

nad povrch zdvižená, padám hloub a hloub – –

Slyším cos, tvůj-li to vzdech?

Usque ad finem et ultra!