SMRT A ŽIVOT.

Černou brankou slabě skřípající

v mlčící a smutný mrtvých sad

vešla mladá dívka bledých lící

na hrob tatíčkův se vyplakat.

Na kolena klesla v tichém pláči,

slzami rov plný květů smáčí,

pod jívu pak, mrtvému jež spáči

roste v hlavách, usedá si v chlad.

Černá branka zaskřípala zase,

vešel muž – měl dlouhý, bujný vlas,

dívce líčka nachem zbarvila se,

za ní když se zachvěl známý hlas;

a když u tatíčkova pak rovu

naslouchala něžné lásky slovu,

dívenka se rozplakala znovu, –

v slzách těch však už byl štěstí jas.