SMRT AISCHYLA (I.)

Ó Gaio, matko! První děti tvoje,

z tmy toužně zříme v světla zářné zdroje,

nás neoslní blesků potopa;

vše chvěje se pod kladiv našich tíží,

jak v jezeru květ, celý vesmír zhlíží

se v oku Kyklopa.

V tvém nitru, matko, sedíme juž věky!

My střežíme ty bujné ohně řeky,

z nichž do světa se život rozlívá,

a našich kladiv mocné dopadání,

toť rhytmus, bez ustání

v němž tvého srdce tluk se ozývá.

Dým, černý chochol, nad vrchem se houpá,

z tmy krateru déšť bleskných jisker stoupá.

Výš kladiva a bušme o závod!

Sup, nad námi jenž pevným křídlem pluje,

se náhle zastavuje

a visí ve vzduchu jak černý bod.

Sjel s nebe sklonu a mdlé svoje oře

jde Helios zas napojiti v moře,

vln brázdu barví zážeh nachový...

Bdíš, Kyklope, a s čela pot ti teče?

Co kuješ ty? – Já pro člověka meče.

Ty? – Blesky Zevsovi.

Jen kujme dále! V našich paží svaly

vždyť při stvoření světa srostly skály,

my žili již chaosu na hrudi.

Jen kujme dál! My byli dřív než bozi.

Blesk, jímž bůh světu hrozí,

se v rukou našich teprv probudí.

Jen kujme dále, ať to v zemi duní!

Ať k Olympu, kde nesmrtelní trůní,

se nese hluk jak bouře vzdálená!

Ať v hlučném kvasu chvíli ples jich stane!

To neškodí, když skane

v číš jednou slza rmutu plamenná!

Jen kujme dál, ať mocné naše rány

jsou echem žití u Tartaru brány,

kde sedí Noc Sny v klínu houpajíc;

jsou zvěstí žití, kterým míza vtéká

v kmen omladlý a svěží proudy mléka

ve vyschlé prsy starých lvic!

Sen uprchnul; kdo může, ať jej chytá!

V mém nitru šero, chvíle ta, když svítá,

než slunce vyjde nad rozsáhlé moře.

A sen byl krásný; tuším na obzoře

v tom zlatém mráčku, který v západ pluje,

zřím jeho křídlo, jak mi odletuje.

Já lkal bych, volal, prosil: „Zůstaň!“ za ním,

však s vděčností v prach šedou hlavu skláním,

že vidím den, že pozdravit smím světlo!

Buď zdráva, země! Jak tvé lůno zkvětlo,

jak záříš v šperku květů, listí, rosy!

Buď zdrávo, moře, odkud vítr nosí

mi lehkým křídlem z vlasti pozdravení!

Jak dnes mne divné jímá roztoužení

ten zříti kraj, kde první mladost moje

vstříc házela mi všecky květy svoje,

kde v růžích láska, laurem kvetla sláva,

dar větší, před nímž vše se rozpadává,

to vědomí, cit blaha neskonalý,

můj laur byl, vlasti, tvého lístek malý!

Proč, minulosti, nazvedla jsi clonu

z mé mladosti? V obrazů moři tonu,

dnes v krátkém snu jsem prožil život celý.

A vidím zas, že skráň má, jež se bělí,

se kloní k zemi pouze pod vavříny.

Ó buďte zdrávy všecky velké stíny,

jež celou drahou žití šly jste se mnou,

vy geniové, řečí přetajemnou

jenž mluvili jste k dítěti i kmetu!

Štěp činu mých vždy ve plném stál květu,

a jsem-li mdlý, jsem pouze znaven slávou.

Dnes nad proud Lethy se skloněnou hlavou

jen dobrořečím nebesům i zemi.

Jsem opojen snů vidinami všemi.

Ó vlasti má, kdy zaskví se ti zase

den také slávy? S nocí ve zápase

ty, slunce lidí, ty jsi zvítězila,

a mladost má tvých bojů svědkem byla!

Ó jak vás vítat, veliké vy stíny,

od Marathonu a z vln Salamíny,

vy od Thermopyl a vy od Platají?

Mně zdálo se, že vrátil se čas bájí,

že Heraklem jsi byla, moje vlasti;

tys kynula a svět se musil třásti,

neb Darius a Xerxes byli hadi

a byli větší nad ty, jež v svém mládí

on ruky stiskem zdrtil ve kolébce.

Já viděl jaro lidstva; v mojí lebce

tam ještě zbytky jeho květů voní,

a posud, skráň má když se k spánku kloní,

mně zázrakem ze klínu noci vstává

tvá, vlasti moje, minulost a sláva!

Čím tobě byl jsem? s radostí se táži.

Ve vřavě bitvy clonil jsem tě páží

jak tisíc jiných, a po bitvy ruchu

dal jsem ti vše, co klíčilo v mém duchu,

sny, postavy, svět báje a svět činů.

Tys mou skráň za to skryla do vavřínů,

na klíně tvém ve harmonickém proudu

dny mého žití tekly; v dějin soudu

chci zakotvit se jako ve přístavu.

Teď z klínu noci holou svoji hlavu

v den každý zvedám s pohnutím a plesem,

jak boha dar jej velebím, ať lesem

jdu v myšlenkách, ať moře na pobřeží

své sny nechávám těkat bez otěží.

Ta samota mně milá. Zřím jak plují

v azuru orli, časem navštěvují

mne postavy dnů minulých a s nimi

v snách hovořím a perutěmi mdlými

v čas zalétám, kdy v hlavě mojí náhle

se Prometheus vzpjal k výši neobsáhlé,

kdy, bohové, vám rovným jsem se cítil,

kdy v tvorčí slasti rukou mdlou jsem chytil

tvůj paprsk jeden, velké slunce krásy!

Ó Spánku, veď mne zas v minulé časy!

Věk lidský Nutnost na svém spřádá klínu.

Tma vládne, člověk žije život stínu,

kam jeho noha kráčí, neptá se;

zda úsměv bohů s ním, či jejich hněvy,

se nedozví – kdo zjeví,

kdy uschnou jemu růže ve vlase?

Za sluncem vstal jsem matce Noci z klínu

a lehce prošel celou říši stínů;

kde v mlhách vlna moře o břeh duní,

jsem z lůna tmy se vyhoup na výsluní.

Kdos umřít musí, srdce mé to cítí.

Šel po břehu jsem, rybák seděl v sítí

a zpíval bohům k poctě píseň ranní;

sníh šedin chvěl se kolem jeho skrání

a zvolna v jeho zpěvu slovo k slovu

se pojilo, mdlá ruka vázla v lovu.

Juž stár byl dost, by vešel v stínů říše.

A přec můj let kol něho mih se tiše;

nit jeho žití Moira nevypředla.

To nebyl on, za kterým dnes mne vedla

moc neznámá, jíž koří se i bozi.

Ó slepé Fatum! Když se v mraku vozí

na hromů křídle Zeus, když kšticí třese,

když Poseidon skráň rozhněvanou vznese

z vln kypících, ty sedíš bez pohnutí,

víš, tebou všecko trvá. I mne nutí

tvůj osten v ňadrech ocelových k spěchu,

svou hledám oběť stále, bez oddechu,

bez soucitu, bez průtahu, bez řeči;

ať pohár věnčí s plesem, aneb klečí

před bohy v prachu, musí za mnou jíti.

Kdos umřít musí, srdce mé to cítí.

To on! Na jeho čele zřím to psáno,

že nezasvitne víc mu příští ráno,

že združen stínům uzří propast Hadu.

To on, jejž hledám; žezla mého vládu

hned ucítí; již pochodeň svou skláním.

Ó bratře Hypne, který stojíš za ním

v své dlani jeho kolébaje hlavu,

tvé sny jej v hlučném oblétají davu,

ó skloň jej v moji náruč! Z tvého klínu

ať lehce sejde do podsvětí stínů,

ať nevzbuzen se octne bez přechodu,

kde Charon vesly kalnou dělí vodu.

Jest mým, jdu v svoje obejmout jej páže.

Ó synu prachu, pojď, tak Osud káže!

Zpět, synu Noci! vrať se v lůno matky,

těch nedotkneš se skrání!

Jen rychle ustup, zpátky! zpátky! zpátky!

v tvé ruce darmo pochodeň se sklání.

Jdi, hlava ta jest bohy posvěcena,

sníh jejích šedin rouhá se tvé zbrani.

Ó přej sen jí sladký

a vrať se tam, kde žalný Kokyt stená!

Jen ustup zpátky! zpátky! zpátky!

Proč, sestry Děsu, Úzkosti a Hrůzy,

sem obracíte zkázonosnou chůzi,

proč Erebu tmy nechaly jste mračné?

Nuž jděte dál své sytit choutky lačné;

tam vražda vstává s krvavou svou dlaní,

tam smrtelníků vzdor se bohům brání,

tam v křivou přísahu se zvedá ruka,

tam sirotků zní prosba žalnozvuká,

dost v světě hříchů, které trestat máte.

Tam obraťte své hady jedovaté,

jenž místo vlasů s hlavy se vám točí,

tam probodejte šípy svojich očí,

tam zavěšujte na paty se vrahů,

a nasyceny u Tartaru prahu

si lehněte, krev s rukou lízajíce.

Mne ale v práci nezdržujte více!

Mé právo jest, jež od matky mám Noci,

a každý dosud ustoupil mé moci.

Zpět, Lítice, já konám službu bohů,

zpět obraťte zas vyzáblou svou nohu!

Vše musí zhynout; na vše Hades čeká,

vše zhltí v propasť Lethy chmurná řeka.

Kmet o berli a dítě v klínu matky,

díl větší lidstva k stínu dojde námi.

Však hlavy této nehneš šedinami,

zde musíš kročit zpátky!

Vše nadarmo! Jen zpět, vy hříchu dcery,

ať zhltí vás klín Erebu zas šerý!

Vše smrtelné jest, Helios nač svítí.

Z mdlé ruky Klotho pustila nit žití

zde tomu kmetu; darmo, umřít musí.

Jen krok a v ráz tě rozsápeme v kusy!

Hle, dvojklané jazyky jak se tyčí

na hlavách našich zmijí, které syčí!

Můj pás se krví leskne vražedníků,

tvá bude na něm v krátkém okamžiku!

Slyš Kerbera, s ním pekel havěť letí!

Byť bůh, mou tváří musíš zkameněti!

My uhájíme jeho spánek sladký!

On bohům roven! Ustup rychle zpátky!

Ó Helie, jenž na zlaceném voze

azurem jasným spěješ po obloze,

buď svědkem mým, že marná jest má snaha!

Z těch žlutých tváří hrůza na mne sahá,

z těch žhavých očích zkáza na mne svítí.

Ó dcery hříchu! rcete, proč se řítí

váš lačný sbor ku loži smrtelnému

zde toho starce? Zřel jsem ve tvář jemu,

a zřel jsem klid, jenž věnčil její vrásky.

Můj bratr Spánek lil mu snění lásky

snad do duše, či oblili jej září

snad bozi sami, že plá z jeho tváří

mír elisejský, že nad skrání holou

mu hoří jako zlatou aureolou?

Či sám to bůh snad, jehož nepoznávám?

Nuž mluvte jen, rád vám za právo dávám;

snad zmýlil jsem se sveden povinností.

Kdo jest ten kmet a jakou proslul ctností,

že mimo čas svůj zhroutily jste rázem

zdi Erebu a bouří vešly na zem

a proti mně jste štěkly hlasem hromu,

vše kvůli spícímu zde muži tomu?

Ó mluvte již, neb zvědavost mne tráví!

Jen bůh smí tknout se jeho svaté hlavy.

Proč vy kol něho řadíte se v kruhu?

Jest miláčkem snad Hada? V stínů luhu

on sám snad trůn mu po svém boku chystá?

Od jeho skrání nehneme se z místa,

od jeho boku nestáhneme nohu,

až Zeus sám, či jiný z velkých bohů

jej v svoje nebe vznese náhlým divem.

On blesky svaté ve svém oku snivém

šel veliký a nadpozemský světem:

hrom Zevse často jeho mluvil retem

a vše, co Musy na Olympu pějí,

tím dosud jeho písně burácejí.

Čím bozi jsou, i to jest jeho podíl;

svou vlast on leskem také slávy odil,

že s podivem vnuk obrátí se za ním

a pokoří se obrovským těm skráním,

v nichž Promerheus klnul, lkal a šílil.

Proud nektaru na jeho rety vylil

sám Apollo, když narodil se zemi.

Teď stařec, netknut trudy světa všemi,

též nesmí tknut být Acherontu třísní.

Že my jsme s ním? Nás nesmrtelnou písní

on proslavil, ať v klínu našem dříme!

On pravdu hájil, kterou lačně mstíme,

on zákon slavil, úctu k bohům kázal.

Zde odpověď máš, nač tvůj ret se tázal!

Dál, sestry Hrůzy, nechci přít se s vámi,

ať rozhodnou to nesmrtelní sami!

Hle, Kyklopů sbor hádku naši slyšel;

zbraň na ramenou z výhně svojí vyšel,

jdou k Olympu, já půjdu rychle s nimi.

Jdi, než spáry skočíme hltavými!

Kdo mohutný a velký kráčel světem,

že říše bořily se, jak hnul retem,

že mezi vládci všemi stanul prvý,

na lidské šlapal hlavy:

když umírá, náš sbor se zjeví tmavý

a ptá se, zdaž se nepotřísnil krví?

Kdo žil v svém lesy obklíčeném domu,

pil mléko stád svých, jedl plod svých stromů,

dnem každým vstříc šel stejně smrti jisté:

když děti jeho v pláči

mu obol Charona do ruky tlačí,

my ptáme se, zda měl vždy srdce čisté?

Ó mysterium světa velkolepé!

Kdo zná tvůj cíl? Hle, Fatum – to je slepé!

Vždy člověk slabý hledat bude bohy,

byť hvězdy kolem skrání

mu věnce pletly v nesmrtelném plání

a moře stará myla jeho nohy.

Kdo s čistou duší přísný, tichý, prostý

šel životem, ten k blaženosti mosty

sám klenul sobě dobyv nebe spásy;

kdo ale sladkou písní

se proslavil, jej Lethe nepotřísní

a jeho slovy věčné znějí časy.