SMRT AISCHYLA (II.)

Kdo blíží se to ku Olympu bráně?

Sbor Kyklopů, jdou, přinášejí zbraně.

Dál, synové tmy! Pozor jen, ať jemná

zář Olympu vám oči neoslní!

Ó rcete, ze Sicilie, či z Lemna,

kde hrozen plá a zlatý klas se vlní,

k nám přicházíte, rukou přeumělou

zbroj zhotovivše pádnou, zlatoskvělou?

Ze zlatých vlasů ještě neroztřásla

své růže Eos po mlčící zemi,

když naše výheň doplanuvši zhasla,

náš pot když přestal téci ručejemi.

Z tmy podzemní my k světlu vyšli v sboru,

my opustili zem, kde šumí lesy,

kde třtina s vlnou stená v rozhovoru,

kde velký Pan poutníka křikem děsí.

My opustili zem, již obejímá

proud Oceanu perleťovou paží,

jež růže v klínu šťastná v slunci dřímá

a věčné zdroje vod si z bezdna váží.

Jak rána hromu padly jedním rázem

za námi s hřmotem skalné dvéře Aetny.

My s bázní svatou vystoupili na zem,

kde z hloubi lesů zněl táhlý pláč flétny.

Nad horami třás Helios svým vlasem

a slzy Noci, rosa, v luhu stála,

mdlý Zefyros jak ze sna mluvil s klasem,

kdes v dutém kmeni Dryada se smála.

My po břehu šli prastarého moře

a mnohý triton z vln zved hlavu maně;

Noc stíny oblila nás, světlem Zoře,

než dospěli jsme ku Olympu bráně.

Teď udivení kol se rozhlížíme

a obětujem dílo svojich rukou;

u nohou tvých, o Zeve, orel dříme,

sbor Mus ti zpívá píseň jasnozvukou!

A hyacinthy, růže nevadnoucí

kol nesmrtelných čel tu bozi v kruhu,

do zlatých číší padá nektar skvoucí,

jen úsměv jest, co hovoří druh k druhu.

My zvyklí tmám a podzemnímu šeru,

jež náhle rozťal ohně jazyk rudý,

zrak skláníme, jenž bázliv do aetheru

smí pohlédnouti; nám se chvějí údy.

U nás jen kámen a nečisté kovy,

jen měch a kladivo a hbité dláto,

zde slonová kost kryje těžké krovy,

zde azur, perleť, úběl, nach a zlato.

Z tmy podzemní my k světlu vyšli v sboru,

my opustili zem, kde šumí lesy,

kde třtina s vlnou stená v rozhovoru,

kde velký Pan poutníka křikem děsí.

My opustili zem, již obejímá

proud Oceanu perleťovou paží,

jež růže v klínu šťastna v slunci dřímá

a věčné zdroje vod si z bezdna váží.

Vás vítám, děti odvahy a síly,

v jichž svaly druhdy balvany se slily.

Nuž ukažte, ve kladiv vašich tluku

kov nehybný jak roztál, ve souzvuku

jak stejným tokem v něžné formy plynul

co révy snět se kol poháru vinul,

neb kreslil zdobné kruhy kolem štítu.

Jest ruka umělcova plna citu,

kov pod ní sám se rovná v luzné tvary,

sám tuhne, sám se v rudé vrhá žáry

a svíjí se ve žáru třásni bílé.

Nuž ukažte nám ovoce své píle!

Ó nesmrtelných otče, který kšticí

jak pohneš, třeseš nebesy i zemí,

ty první mezi všemi

vem z rukou našich blesky hárající,

v tvých rukou křivdy mstící

i vzdor, jenž mraků dostihnout chce čelem.

Jsou žhavy tak, že ve tvém mraku ztmělém

se zaskvějí jak rána,

z níž břitký meč byl vytažen, a letem

jsou rychlé tak, že na východě brána

v jich záři vzplá, než za Helia oři

se zakouří a vzkypí vlny v moři.

Ó vezmi je, chvěj světem!

Ty, Foibe, s třpytným lukem,

ty nad Pythonem vítězi! ty s tváří,

z níž věčná mladost září

a nadšení jak mladé víno kypí,

vem z rukou našich šípy,

jichž hrot je skován kladiv našich tlukem.

Jak vymrštíš je, jistě obět raní.

Mor skočí s tvého stříbrného luku

a ples a radování

se změní v pláč a Niobinu muku.

A tobě, sestro jeho lunojasná,

pod jejíž patou malou

se Tayget třese s hvozdem svým i skalou,

ty nedostupná, nedotknutá, krásná,

hle, co jsme šípů břitkých tobě zkuli!

Ó těkej lesy vedena svou zvůlí

s nymf jásajícím sborem,

chvěj strání, polem, skalami a borem.

Ty, nah jenž v davu bojujících řádíš

a v krvi mužů hýříš s řvaním býků,

ty strašný bojovníku,

jenž na železném voze v boje pádíš,

hle, oštěp nový, sosna z Erymanthu

ta nejvyšší, s níž Boreas kdys hrával;

jest okována hrotem diamantu,

bys v zástupy jí mával.

Ó přijmi od nás s vděkem

zbraň obrovskou, v boj nový zařvi vztekem!

A tobě naposledy,

ty bůžku zlatokřídlý,

jenž nítíš ples a bědy

ve srdcích, kdo tě zhlídli,

jenž šírým vládneš světem,

spíš v důlku tváří skrytý,

ó synu Afrodity,

ověnčen růží květem,

jenž spojuješ ret s retem,

a sladké vléváš city,

krev bouříš políbením

a blažíš sladkým sněním

a mučíš probuzením,

a necháš v bolné hrudi

hrot touhy trčet vřelý,

jenž náhle bolest budí:

zde nové nesem střely

v tvůj toulec lesklý zlatem.

Ó vem je, vymršť s chvatem

do srdcí nebešťanů,

do srdcí smrtelníků,

ať cítí lásky manu

a v písni chvály, díků,

ať každý pozná tebe,

že sneslo se k nám nebe!

Nuž rychle v tanec Musy s Charitkami

a Hebe číše plň, ať světa prostorami

zní ples a smích! Kdos ještě přišel s vámi,

ó Kyklopové; zahalený v mraku

se tají v středu vašem mému zraku.

Já tuším jej; můj orel v nepokoji

se vzpjal a bije křídly mohutnými.

Již poznávám jej; v hustém vašem roji

se vplížil sem. Ty, jenž před zraky mými

se halíš v tmu, co tady chceš, ó rci mi?

Snad světa řád se vymknul ze kolejí?

Zřím světy, kterak nesměrností spějí,

jak Helios svou cestu koná denně,.

srp Artemidy stejný ve své změně,

klas Demetry vždy plný každým letem

a nebe světlem jest a země květem.

Proč z podsvětí jsi přišel do azuru?

I mrakem vidím na tvém čele chmuru.

Mluv! jmeno tvoje nechci vysloviti,

juž to by mohlo bohům hrůzou býti.

Mluv rychle a zas jdi, kde matka tvoje,

Noc černošatá hlídá kalné zdroje

v tmách Erebu, kde vládne zapomnění.

Nuž mluv a zmiz pak v jednom okamžení!

Slov ušetřím, mým svědkem buďtež bozi!

Pořádku světa opravdu zmar hrozí;

vy v plesu zde a dole ve rozbroji

dva sporné živly proti sobě stojí.

Jen pohledněte mraků clonou dolů

a strhněte s čel slávy aureolu

a křikněte, by Zeus se blesku chopil,

by v jediný mrak celý azur stopil,

by zamračil se, třásl kadeřemi

a každou rukou blesky házel k zemi!

Než vypravuj! Nuž dívejte se k moři,

v němž Sicilie jak drahokam hoří,

pod skalou stařec, v tváři má rys vzdoru,

spí.

Kol něho zříme Eumenidy v sboru.

Ty lačným spárem hlídají mu snění.

Krev s pasů lízají a zuby cení.

Ten stařec, nesmrtelní, oběť má je;

však dračic oněch krvelačná láje

mně přístup k němu s drsným křikem brání.

Zřím jakous záři plát na jeho skráni.

Řád světa otřesen jest; můj boj s nimi

zřel Helios... Ba zvuky divokými

jsme vyplašeni z Aetny vyšli v sboru

a přihlíželi dlouho tomu sporu

a nevědouce, které dát se straně,

jsme raděj vzali dodělané zbraně

a kráčeli sem, on snad nám se sdružil.

Ó Zeve, dovol, abych moci užil

a vyzval celý Hades ku pomoci,

neb tyto dcery hrůzy kterak zmoci?

Neb svými blesky rozbij jednou ranou

leb toho starce z divné záře stkanou;

neb ony řekly, že jen v boha ruku

jej vydají. Nuž, chop se svého luku

ty, Foibe zářný!

Kdo jest ten stařec? Čím dél pozoruji

tvář jeho vážnou, plnou něhy snivé,

tím tahům jeho víc se obdivuji,

ba věř, že mnohem dříve

bych ku jeho než tvé se přidal straně.

To Aischylos je; tyto holé skráně

kdys hostily v svých klenbách Eumenidy.

Ó Musy, slyšte, jaká propast bídy!

Váš dědic a můj miláček, syn bohů!

Ó běda, běda! pláč má slova dusí.

Nadarmo sním, zda pomoci zde mohu?

Vše marné jest, on přece umřít musí!

Ó běda, běda! K Eumenidek sboru

se přidávám, zpěv něhy v píseň vzdoru

se mění v strunách při tom pomyšlení,

že smrtelníků všechněch osud schvátí

tu valnou skráň, kolébku chmurných snění,

zkad božství šlehli paprskové zlatí.

Což pomoci tu není?

Ó Zeve, otče, Pallado, ty máti

všech umění, ó rcete, proč jste bohy!

Mne hluboký a velký soucit jímá

o toho kmeta, pod skalou jenž dřímá.

Sbor Eumenid mu obejímá nohy

a s čela jeho velikost mu svítí.

Chci v každém sporu k vaší straně býti.

Svár jiskra jest, jež brzy požár nítí.

Viz, celý Olymp v tomto okamžiku

jak rozdvojen jest k vůli smrtelníku,

jak vůle bohů na rozmaru moři

se potácí, s ní světa řád se boří.

Ó rozsuď, Zeve, on přec zemřít musí.

My rozbijem své zlaté lyry v kusy.

Smrt smí se tknout jej pouze ruky boha.

Kéž nedotkne se Hadu jeho noha!

Sem, Zeve, v střed náš! Jeho zpěvy světí

jej na boha; kyň, ať tvůj orel letí

a sem jej vznese, jak kdys Ganymeda!

Čas kvapí, Zeve! Či tvá vůle nedá,

by kolejí svou starou šel řád světa?

Zde v středu našem věčný laur mu zkvétá.

Vše nadarmo, on přece umřít musí!

Hned rozbijeme zlaté lyry v kusy

tvář zahalíce. Soucitu víc není!

Ve středu našem jaké probuzení!

Dost sporům všem. Vy lyry rozbit chcete?

Vy zas jej sem v střed nesmrtelných zvete?

Ty žádáš jeho smrt a Erinye

se staly strážci jeho poesie

a žádají, by umřel bohů rukou

jsa netknut děsnou umírání mukou?

Nuž komu ruku dát a komu víru?

Jak lituju, že vynašel jsem lyru,

teď s Musami bych rozdrtil ji rázem.

Čím v zamyšlení dél se dívám na zem,

tím víc vzpomínám, na básníka retu

čím býti může píseň svatá světu.

Ó Merkure, víš, jeskyně ta stinná,

kdes narozen; na zemi v písku líná

jak lezla želva, ohyzdná a děsná.

Tys, malý hošík, probudil se ze sna,

jenž Olymp tobě kouzlil zářný, skvělý.

Kol šero jeseně, den neveselý,

a u tvých nohou želva plazila se.

Tvůj duch spit ještě hýřil v ráje kráse,

a u tvých nohou tento netvor hnusný,

svit slunce mdlý a vzduch byl kolem dusný.

Tys na želvu se díval v zamyšlení;

v tvém nitru znělo Mus s Olympu pění,

tys želvu vzal a v dlaň svou kámen chytil,

a onen duch, jenž ve tvém zraku svítil,

jenž ve snu viděl divy všehomíru,

skořápku želvy rázem změnil v lyru.

V tom já jsem přišel zlý a rozhněvaný,

žes moje stáda v cizí zahnal lány,

můj ret se chvěl, po šípech sáhla ruka.

Však ty jsi hrál – ó píseň sladkozvuká!

Co v ní jsem viděl, slyšel, cítil, třímal!

V ní Zefyr lkal a Zeus v oblacích hřímal,

v ní zem i nebe, celý Hades touhy,

ba Olympu zpěv to jest ohlas pouhý

před písní tou, jež zní mi v uších stále.

Tu hovořila zřídla, květ na skále

hned vypučel, v ní spící Oreada

se vzbudíc ucítila, že jest mlada,

Satyr se šklebil, pomlaskoval v sítí,

ba drsný Kentaur v těle srdce cítí,

tur krotký jest a tygr z ruky pije.

Ó nesmrtelná sílo poesie,

tím rovněž tys na retu smrtelníka,

tvůj hymnus bleskem v tuhé srdce vniká,

jest rosou, slzou, plamenem a vůní,

lká, volá, prosí, kvílí, jásá, duní,

jest duší světa proměněnou v tóny,

jest tlukem srdcí, v kterém miliony

se hlásí k lásce, ku světlu a žití!

Ty zazníš jen a titan v prach se řítí,

zem v růžích skrytá usmívá se tiše,

pták zazpívá, květ novou vůní dýše

a Helios dští k zemi drahokamy.

Ty hvězdnými jsouc tkána myšlenkami

jsi vesmír zladěn hmoty bez okovů!

Kdo pochyboval, věří opět znovu;

kdo nenáviděl, milovat se učí;

tvůj nápěv ještě v mojí duši zvučí,

když básníka zřím, vyvolence bohů.

Jde světem smutný, trn mu dere nohu,

zrak darmo mdlý se ztrácí v nesměrnosti.

Hle, před ním želva – obraz skutečnosti;

má odkopnout ji? ne, on z ní si chystá

svět nový, netušený; jeho čistá

a svatá píseň lepším jest mu věnem.

A taký on byl, který v roztouženém

svém srdci nosil zem i nebe celé.

Nuž, dál se raďte, on zasloužil směle

si místo zde po nesmrtelných boku.

Jak možno jemu, aby v Lethy toku

pil zapomnění všech snů svého ducha?

Na kmeni lidstva kdo byl haluz suchá,

ať zmizí tam jak v moři sněhu pýří;

však jeho písně samy v davu víří

kol tvého trůnu, otče bohů, lidí,

a ducha jeho ku Olympu řídí

jak Orion loď zabloudilou v moři.

Mé písně mizí v bezdno mému hoři.

Juž stichněte! Po Zeva jasném čele

stín myšlenky se černým mračnem stele.

Řád světa z kolejí se nepošine,

on lyrou žil, nuž lyrou ať též zhyne!

Sem, Herme, onu, již jsi v chvíli šťastné

kdys vynašel, z níž písně mnohohlasné

se lily rovné mojí blýskavici

hned zářné, tklivé, hněvné zas a mstící,

sem lyru dej, sem želvy krunýř tuhý!

Ve krátké chvíli budete mu druhy,

vy nesmrtelní, jimž jest roven písní!

A ty, můj orle, povzleť mraků třísní,

mých snů a tužeb tlumočníku starý,

chyť lyru, želvu, v svoje ostré spáry,

leť rychle mezi nebesy a zemí,

nad spícím starcem zachvěj perutěmi,

jak jeho lebka gigantická, lesklá

by skalou bílou z dálky se ti bleskla,

pusť želvu, jak bys kořist nesl sobě

a chtěl ji rozbit! Letem pak v též době

ty, okřídlený posle, spěj hned za ním,

než on se snese ku spícího skráním,

jej zacloň v mrak službě svojí věrný

k nám duši jeho doveď, aby černý

ji neshlt Hades s chmurnou vlnou Lethy!

Sem akanthu květ, immortell sem květy

a struny laďte v plesnou hymnu slávy!

Nuž hleďte dolů skrze oblak tmavý!

Let orla mlhy před se v dálku plaší,

již krouží nad nimi – se dolů snáší –

již letí želva... mrtev klesl k zemi!

Ó zahrňte jej květy nebes všemi!

Jest genius strom, v poušti neobsáhlé

jenž stínem svojím celé lidstvo blaží,

plod jehož nektarem jest duši spráhlé

a jehož vrchol nebes ku zápraží

se pne; kol něho sráží

se často bouře, kořeny však jeho

tkví v propastech až u dna bytí všeho.

Ó třikrát v časy věčné požehnaný

ret, jehož zrosil Foibos ambrosií;

on písní léčí srdcí těžké rány,

sta z jeho duše jak lvi z řeky pijí,

a v stálé harmonii

dny žití jemu plynou bez proměny;

nad čas i prostor on jest povznešený.

Čím bez krásy by země byla šírá?

Čím bez krásy by Olymp mohl býti?

Ó věčný souzvuk v řádu všehomíra!

Čím světy rodí se a v zhoubu řítí,

vše z číše její píti

svůj musí vzlet, své nadšení, své síly.

Jest ona Zevse duch, jest kouzlo Víly.

A kdo jí sloužil celý život dlouhý,

ten z věčných zdrojů napil se a chmuru

střás s duše své; vše zápasy a touhy

jsou křídla mu, jež letí do azuru.

On hledí v nebe vzhůru,

stín jeho nedotkne se Hadu řeky,

pod nohou obra pískem jsou mu věky.