SMRT ANTONÍNA DVOŘÁKA

Dí historie: v století patnáctém

ryk českých bojů zachvíval Evropou,

kde zahřmělo to, nevěděli,

bouří však daleký svět se třásl.

I přešla léta, minula staletí,

zvuk jiný zazněl, přeletěl ocean;

kde rozechvěl se, nevěděli,

celým však světem se rozezpíval.

To z české země znělo to podruhé,

však jako píseň sladká a hymnická,

a po všem světě jako tehdy

lidé si říkali: „Češi táhnou!“

A v nejskvělejší zátopě zvukové,

když kdekdo vzbuzen, přítel i nepřítel,

a když to znělo nejslavněji,

z rytmů těch vykřikla disonance.

Dnes vykřikla to – struna je strhána!

V ráz ztichly tónů vítězné kaskády,

a česká země otvírá se

přívalům slavného vodopádu.

Zas od hor k horám štká to a burácí,

svět jako druhdy naslouchá s úžasem,

a po prostranstvích cizích zemí

jediné jméno si opakují.

Vždy k smrti smutná, slavná jen bolestí,

vždy rozjitřena ranami osudu

je česká duše... Dálné hory

ozvěnou její bol říkají si.