SMRT ARISTOKRATA.

Jen věže gotické mé pýše rozumějí,

mým krkolomným snům a pádům v beznaději.

Jim jsem se zpovídal: když bledá touha štíhlá

se vzpiala obloukem a zachycena tíhla

zpět k pevné půdě zas; když zlatých přání hrot

do klenby azurných se nemožností vbod’;

z mé duše zlekané když černý vzlétl žal

se skřekem krkavčím a křídly zamával,

až slunce zhaslo mé. Gotické věže pyšně

se nesly k oblakům, a pokorně i hříšně

spěl za nimi můj zrak: A s pohledem jsem rost

já sám a s pohledem má zpurná pobožnost.

V noc tichou vystoupím na věže lákající,

bych z rukou věčnosti svůj prvý přijal křest;

hloub hlavu nakloním, bych nedotkl se hvězd,

své ruce rozestru nad zemí dole spící,

pak svůdně vratký krok – A dokonáno jest.