SMRT ASTORGOVA.

V své vlídné, světlé cele klášterní

u okna večer seděl Astorga,

ven hledě v dumách. V záři západu,

jež v jizbu šlehla, hrála na stole

po knihách, svazcích not a nástrojích,

se chorobnější zdála jeho líc,

jíž vzácný rod vtisk stejně zřejmý znak

jak umění a život. Předčasně

mu zryla čelo muka mladosti,

jež honila jej světem, jako list

když zmítán vichrem. – Jemu u nohou

mnich seděl mladý, mlčky stíhaje

i zář i stín, jenž přelét mistra tvář.

Ten ven se díval v snách a promluvil:

„Teď čárný as je pohled na město,

když v záplavě se koupá, v poslední

když záři na sta věží blýská kol

a staré zdivo rdí se, úsměvu

jak by byl zákmit přeběh přeci tvář

té vaší Prahy – aby za mžik zhas

a stesk a smutek se zas rozložil

i po městě i lidem po lících.

Já smutnějších jsem tváří neviděl

než tady v Praze; všichni smutni jste,

a truchlivý a divný smutek váš

mě tolik dojal a tak vábil k vám.“

– Máš pravdu, maestro – mladý řekl mnich –

jsme všichni smutni. Naši dědové

tu vytrpěli muka nesmírná,

a bolest jejich rysů na syny

i vnuky přešla, stále dědí se

jak minulosti odkaz, žaloba

jak tichá v každou tvář když vepsána. –

„Let řadu žiji zde – děl Astorga –

a nevím o tom; bratře, vypravuj,

co dělo se tu, jaké osudy

vás zkrušily.“ Mnich trpce usmál se.

– Ó, maestro, kniha, v které psány jsou

té země osudy, je plna slz

a plna krve; nechtěj, z počátku

bych převracel v ní listy, poslední

snad přečíst stačí, vše bys pochopil.

Znáš Týna věže, jež tu blízko pnou

se k nebi vzhůru. Právě proti nim –

sto let je tomu – stálo lešení,

a na ně vstoup – – – „Ó, zadrž!“ mistr vzkřik’,

„proč vyprávíš mi, co tak dobře znám?

Na lešení vstoup bledý statný muž,

by vzdorně přijal za svůj odboj trest,

ni svalem nehnul, nelkal, neprosil – – – “

– Ne, mistře, tak – děl mnich – ne jeden muž,

jich dvacet sedm bylo, jeden kmet

byl stříbrovlasý, všichni stateční

a vzácní páni, proti císaři

že zvedli odboj, svaté církve řád

že rušili, jsou katu vydáni.

Je pravda, hřích jich velký byl, leč trest

byl viny těžší, celá naše zem

v nich umírala. Jazyk z úst jim rván,

jim osekány ruce, sťata leb.

Ó, divadlo to hrůzné bylo as,

můj vyprávěl děd – – – Astorga se třás

jak suchá snět ve vichru podzimním,

na čele jeho mezi brvami

mu nabíhala žíla, blesků žár

zrak jeho metal, prudce vstal a páž

svou vytrčil, jak smazati by chtěl

ten obraz hrůzný, který před ním stál.

„Ó, hrůzné divadlo! – vzkřik – zřím tě zas!

Na lešení můj otec stojí bled,

leč vzpřímen, vzdorný; ještě promluvit

chce v chvíli slední, jenom s bohem dát

snad synáčku, jenž matky drže se,

jež zlomena jak v bouři lilije,

se dívá v slzách na smrt otcovu.

Leč bubny víří již, teď meč se blýsk,

a zkrvácená hlava kutálí

se k nohám matky, která umírá.

Ó, bído, bído! chmurná vidino,

kdy ztratíš se mi s očí?“ – – – Znaven kles

zpět do sedadla, k srdci sáhl si,

jak by chtěl zkrotit bouřný jeho tluk,

a zůstal bez hnutí. Leč za chvíli

se vzpamatoval, tiše promluvil:

„Bůh jistě dobře kroky moje ved

sem v město vaše; cítím, jenom zde

že dopsati své mohu Requiem,

v němž bolest má se slije s bolestí

té země celé – papír podej mi!“

Tu slzy v očích, mlčky povstal mnich

a papír podal mu, kde černalo

se hojně not již – mistr sehnul se,

pár not jen připsal a jak v myšlenkách

zpět padl v křesle – – – – Příliš unaven

jsi, mistře, dnes již – měkce řekl mnich –

nech práce již – – – Ó, probůh, mistře! – vzkřik,

neb tělo mistra mocně škubnulo

as dvakrát sebou, z hrdla úzkostný

se vydral ston a ropot chrčivý

a umlkl – – – Byl mrtev Astorga.