SMRT BÁSNÍKA.

V síň vešla k básníku a takto děla:

„Vše nech a pojď... mne poslal k tobě Bůh,

jenž tvými ústy mluvil v dav, jenž hluch

šel dál neb trn do tvého bodal čela.

Za rovného tě sobě měli zcela,

jak oni pil’s a jed a dýchal vzduch

a znaven byl a hověl chtíči těla:

co světem znít má, mluvit můž’ jen duch!

Co bylo slabé, křehké, zemské v tobě,

pojď složit v zem, ať shnije to tam v hrobě,

pak naslouchati budou tvému zvuku.

Bez těla hlas jen pouhý, jako s nebe

k nim bude znít, že zapomenou sebe...“

A básník vstal a podal Smrti ruku.