SMRT BÁSNÍKOVA.

Mimosa – Klára, když k podzimu již

jí schýlil se život, že shasínal spíš,

kdes v sežloutlém dopise našla dvé slov.

Na podzimních snů svých se vydala lov.

Tož za štěstím, které kdys mohla žít,

a ztracené dny jím oblažit...

Je rozloučil kdysi zlých pomluv stín.

Byl básník a proto měl více snad vin.

Teď, mnila, kdy k smrti churaví,

snad vykoupí ho a pozdraví,

zvlášť vůni-li přinese z rodných lad,

zpěv pasáků prostý a zvonků stád...

Ač přežila modu i starý zvyk,

zas promluvil z dopisu milovník.

Ač minulo dlouhých čtyřicet let,

je skandoval skelet o skelet,

ač převálo listí tolika jar,

v těch slovech dvou starý hořel žár...

Nuž, v město, jež mívala nejraděj’,

že dopisu toho tam ústil děj,

ji dobrodružství a touha zas

a předtuchy divné vedl hlas...

Ta síla dvou slov ji hnala sem

zmocněná vůlí a úžasem...

Dům nalezla známý a zahradu

v kaštanů rozkvetlých prochladu...

A lehce a tančivě chtěla se brát,

závory tknout se zavřených vrat,

však sotva se vlékla, jak bylo jí mdlo,

když zdvihala kovové klepadlo...

A sladkým a ptačím hlaholem

vzduch naplnit chtěla kolkolem

a vůní, jež růže dýchaly,

jež ve svadlou ruku ji píchaly,

však slova jí vázla na retech

a sevřeno srdce, ztajen dech...

To bylo tak divno, že dlouhý řad

se postav před ní počal brát,

i za ní, že každého drtil žel,

proud odtud nový a proud tam zas šel

i milenci spolu tu kráčeli, květ

z nich opojně voněl, zvuk stříbrných vět...

A všichni šli chodbou, v klid antických váz

dne přísvit se tlumeně okny třás’

a všecko tu vzdušno a do kořán,

a všemu tu tichý poklid přán,

svit zašeřen v dřímavý, zlatový tón. –

Též vkročila přes práh... A vidí, – toť on...

Spal v lenošce, stařec byl, na šíj vlas tek’,

byl bílý, z tmy svítil jak paprsek,

a že byl vždy básník a polobůh,

kol mladých Mus tančil neslyšný kruh...

Ty na loutny hrály a zpívaly

a velkými zraky se dívaly...

A právě že krásně umíral,

jak žil a jak rosil a jak zrál,

vše zapěly života o kráse,

o lehkosti mráčků, vln o jase,

o vítězství duší, jež přemohou

mátožnou mdlobu nebohou...

O hrdinné síle, v níž ožije

ctnost prastará, k světlu se probije,

o dobrodružstvích všech příkrých cest,

kde ve výší duše sama jest,

jak somnambul horských po srázech

květ hledá v dnech žhnoucích a ve mrazech...

Co zpívaly takto a tančily

kol starce, již hodiny zračily,

že života jeho se staví běh.

Poslední rozplýval se dech...

I štkali, kdož přišli mu vzdáti čest

pokorného srdce, jež vděčno jest...

A Musy se tratily, hasnul tón

na loutny hraný a barbiton,

do urny, jež u jeho stála hlav,

jen pršel pozdrav na pozdrav

a kytice prosté i nádherné,

zpěv hymnický, vzlyky důvěrné...

A všichni když odešli, naposled

jen Mimosa zbyla... Jej líbala v ret.

Byl němý a ztuhlý, byl přestuden.

Den shledání, smrti a smíru den...

A mezi nimi co stalo se kdys,

truchlícím stínem přikryl tis...